‚Medaile není jen moje.‘ Prskavec vypráví o rodině, fenoménu Zátopek, ale i o azylu pro Cimanouskou
Od jeho zlatého olympijského závodu uplynul téměř měsíc a vodní slalomář Jiří Prskavec se znovu pustil do tréninku. Osmadvacetiletý sportovec se v rozhovoru pro iROZHLAS.cz ohlíží za svým životním úspěchem a vypráví o událostech v Tokiu, podpoře rodiny, nebo o kamarádství s judistou Lukášem Krpálkem.
Prskavec v Tokiu dosáhl největšího sportovního úspěchu v dosavadní kariéře a na tři týdny si naordinoval zasloužené volno. Jak sám přiznává, na váze přibral asi tři kila, ale teď už opět začal s přípravou, protože ho na konci září čeká mistrovství světa.
Jaké to bylo začít znovu trénovat, když teď máte doma zlatou olympijskou medaili?
Vracím se do toho, tělo má natrénováno, ale je potřeba to připomenout. Jak jsem se vrátil, bylo příjemné dát si svíčkovou. Většinu knedlíků mi ale stejně snědl malý Jiříček. Musel jsem trochu shazovat, tak jsem běhal.
Chytrá finta s pohledem zvenčí, ale snímek nedrží vcelku. Filmový Zátopek skládá historky o legendě
Číst článek
Když mluvíte o běhání, jak se vám líbil nový film o Emilu Zátopkovi?
Líbil se mi moc, protože ten film ho ukázal i jako člověka a nejenom jako sportovce. Myslím, že s jeho přístupem by i dnes patřil mezi hodně dobré atlety. Bylo na něm unikátní, že ten sport posunul. Hledal si vlastní cestu a zkoušel to na sobě. Běhat úseky a trénovat tím dlouhé tratě, to nikoho do té doby nenapadlo. Věřím, že v dnešní době by se svojí pílí a dostupnými informacemi zase posunul výkony dál.
Dá se ve vodním slalomu experimentovat? Narážím na to ježdění vloni v zimě...
Snažíme se, ale trochu z jiného pohledu. Nejen z fyzického pohledu, ale i z techniky. Já jsem vždycky chtěl jít vlastní cestou a myslím, že je to i na závodech vidět, že jezdím trochu jinak, než soupeři. Je to dané tím, že se nesnažím někoho kopírovat, ale chci víc riskovat.
Není to úplně o tom, abych jezdil v zimě... To spíš jezdím na běžkách. To video vzniklo v březnu, byla kosa, ale cítil jsem, že jsem to potřeboval.
Když jsem se loni dozvěděl, že se olympiáda odkládá, trvalo mi asi dva dny, než jsem si řekl: Jedem dál. Neděláme to jen kvůli olympiádě, baví nás to. To období jsme překonali a myslím, že jsem toho loni odmakal nejvíc v životě.
Politika a sport
Během olympiády požádala běloruská atletka a kritička režimu prezidenta Alexandra Lukašenka Kryscina Cimanouská o pomoc Mezinárodní olympijský výbor, protože tvrdila, že ji běloruští funkcionáři nutili opustit Tokio předčasně. Čtyřiadvacetiletá sprinterka našla nakonec azyl v Polsku, kde momentálně trénuje a chce novou zemi reprezentovat. Jak jste vnímal to, co se v Tokiu stalo běloruské sprinterce?
Z Tokia ji chtěli odvléct domů, běloruská atletka se ale nedala. Příběh běžkyně, která se vzepřela režimu
Číst článek
Olympiáda by měla být o sportovních výkonech, byl to vždycky svátek míru. Ten krok Polska vůči Cimanouské byl správný. Tak to má být, byl to akt míru a oni pomohli někomu v problémech. To byl přesně ten akt přátelství a spojení.
Pak mě taky mrzelo, když v Česku během olympiády dělil společnost názor na ten covidový let. Všichni jsme si toho vyslechli dost. Zlom přišel až po tom, co přišly první úspěchy a společnost se zase stmelila. Tam jsem viděl přínos sportu, že český stát byl hrdý na své sportovce a toho jsem si strašně vážil.
„Vůbec nevím, co bych dělal a jak bych se k tomu postavil. Nakazit se v olympijské vesnici by musel být osud a já bych to pak musel nějak přijmout.“
Jiří Prskavec
Dovedete si představit, že byste byl mezi nakaženými také?
Vůbec nevím, co bych dělal a jak bych se k tomu postavil. Byl jsem kvůli tomu hodně ve stresu, ale strávili jsme tam 14 dní před hrami v bublině a na závodišti jsme věřili, že by se nikdo neměl od nikoho nakazit. Nakazit se v olympijské vesnici by musel být osud a já bych to pak musel nějak přijmout.
Kamarádi ze zlata
30. červenec 2021 byl obrovským úspěchem nejen pro vás, ale zlato si dovezl i judista Lukáš Krpálek. Oba jste dokázali ve stejný den vybojovat pro Česko medaile a vaše přátelství má tak skutečně nefalšovaný punc vzácného kovu. Vídáte se s Lukášem Krpálkem i mimo sportovní akce?
Jo, to určitě. Jsme opravdu dobří kamarádi, oni mají taky malé děti a rozumíme si i jako rodiny. Společně jsme teď byli na festivalu v Karlových Varech. Během sezony se nevídáme sice každý týden, ale když to jde, tak k sobě jezdíme na návštěvu.
Telefonát s maminkou
Emotivní vítěžství v Tokiu pak ještě doplnil váš dojemný telefonát, jehož úryvek zachytily televizní kamery. Co vlastně zaznělo v tom památném rozhovoru s maminkou?
Já jsem nejdřív volal manželce. Celá rodina mě od roku 2015 podporuje na všech velkých závodech, vždycky tam byla. Mám to strašně rád, pomůže mi to se odreagovat a oni to se mnou sdílí. Do Tokia nemohli, byl tam se mnou jen táta. Tak jsem před startem poprosil naši fyzioterapeutku, aby mi dala na ucho Terezku, až dojedu. Bylo to hrozně pěkný, Terka do telefonu plakala a pak mi předala mámu. Mně bylo ale pak trochu blbý, že jsem nepodal ruku druhému a třetímu (Slovákovi Jakubovi Grigarovi a Hannesi Aignerovi z Německa - pozn. red.), tak jsem pak řekl tu větu, že musím za klukama.
„Bylo to hrozně pěkný, Terka do telefonu plakala a pak mi předala mámu.“
Jiří Prskavec
Jak to zvládá manželka? Doma má dvě malé děti a profesionálního sportovce...
Uvědomuji si, kolik úsilí to stojí ty lidi okolo mě. A Terezka, ta mi dala strašně moc. Musela se starat o kluky, když jsem si musel odpočinout po těžkém tréninku. Bylo toho na ní opravdu hodně, měla to těžké a dokázala mi ty podmínky udělat i tak. Já jsem cítil, že ta medaile není jen moje. Máma mi vždycky říká: Jurášku, hlavně ať jsi spokojený a užiješ si to. To je zase ta maminkovská láska. Potřeboval jsem je pak všechny v tom cíli slyšet.
A co táta, netrpíte občas ponorkou, když spolu trávíte tolik času?
My se dokážeme i pohádat o blbostech. Každý má na určité věci jiný názor, ale nejsou to vyloženě hádky. Co se týče sportu, tak jsme si dneska sobě rovní. Jsme v tomhle parťáci, on je člověk, který mě ve sportu zná nejlépe, viděl mě vyrůstat, dokáže mi dát zpětnou vazbu. Když se to pak spojí, řekneme si, co zkusit, tak to skvěle funguje. Bez něj bych ty úspěchy neměl. Vždy se nám podařilo oddělit trénink od osobního života. Nikdy jsme neměli zvlášť velkou ponorku a funguje nám to.
Bavíte se i o něčem jiném, než o sportu?
Teď už jo, ale oba jsme dostateční magoři do sportu. Když jsem ještě bydlel s rodiči, tak byl sport číslo jedna a řešili jsme to pořád. Po narození Jiříčka a teď i Marečka, tak spíš s už řešíme jeho vnuky.
Jak moc vás narození synů Jiříčka a Marečka ovlivnilo?
Celkově se mi změnila perspektiva. Chci, aby kluci byli zdraví a díky Terce spolu můžeme cestovat po světě. Není to obyčejná práce, mám sice třífázové tréninky, ale mezitím můžu být s klukama. Dodává mi to energii, že se pak můžu od sportu odreagovat. Tahle kombinace mi pomohla podívat se na to i z jiného pohledu.
„Kdybych rodinu neměl, tak bydlím v Praze, v Troji bych byl každý den a tluču to pořád stejně.“
Jiří Prskavec (otec dvou dětí)
Pořídili jste si kvůli tomu i dům, že ano?
Ano. právě díky tomu jsme se přestěhovali do Staré Boleslavi, kde je sice lehčí trať, než na kanále v Troji, ale můžu tam jezdit. Míval jsem horší kondičku, ale teď mám les u domu a myslím, že kdybych rodinu neměl, tak bydlím v Praze, v Troji bych byl každý den a tluču to pořád stejně.
Chcete, aby kluci taky jezdili na vodě?
Můj sen je, až budou starší vyrazit do Kanady, kde jsem kdysi s rodičema dva roky žil, a tam si společně sjet nějakou řeku. Oni u vody vyrostou, věřím, že se naučí i jezdit, ale jestli budou chtít dělat vrcholový sport, to nechám na nich. Vím, že je to těžký život, jednomu to vyjde a ti ostatní budou vždycky poražení. Člověk to musí chtít sám, takže to bude jejich rozhodnutí.
Jak jste to měl vy, tlačili vás rodiče do sportu?
Mě rodiče tlačit museli, jedině ven z vody! Já u toho sportu vyrostl, v šesti letech mě poprvé posadili do lodi, ale nechtěl jsem, tak řekli dobrý, počkáme. Pak jsem začal v osmi letech, půl roku jsem jezdil, zkusil závody a zlomilo se to ve mě. Dítě se musí naučit překonat strach z vody, to je krok k tomu, aby ten sport začalo mít rádo. Máma mi dokázala vždycky pomoct, taky jsem párkrát brečel, ale když jsem se naučil eskymáka, sjel trať, tak jsem už chtěl být pořád na vodě. Táta mi říkal, pojď, už jdeme, ale mě to hrozně bavilo.
Jak moc podle vás pandemie ovlivnila sport u dětí? Hodně se mluví o nárůstu obezity...
Myslím, že jsou tady děti ze sportovních rodin, kteří jsou zvyklí sportovat odmalička, a to se nebavíme o závodění, ale prostě ježdění na kole, jít se projít do lesa. Kdo vyrůstá ve sportovní rodině, tak by s tím problém mít neměl. Zasáhlo to ty děti, které sportují jen v oddíle a nemají ke sportu takový vztah. Covid to zrušil, děti šly domů k počítači a sportovat je třeba ani nenapadlo. Těm mohly ty dvě hodiny tělocviku týdně chybět. Já se bojím toho, že se tady rozevírají nůžky mezi rodinama, kteří mají ke sportu vztah a těma, kteří ten vztah nemají.
Kolik času by mělo podle vás dítě sportu během dne věnovat?
Když se budeme bavit o pohybové aktivitě, tak určitě minimálně hodina denně. Vidím to na našem dvouletém Jiříkovi. Celý den běhá, jí a nebo spí. Je k nezastavení. Jakmile mu pustíme krtečka v televizi, tak vypne a kouká jen na ten film. Tohle je pro rodiče obrovské lákadlo, aby měli chvíli klid. Když to budou dělat, tak tím zabíjejí dětskou radost z pohybu. Je to o rodičích, aby s dětmi trávili čas venku. Když si dítě zvykne chodit ven, tak bude zvyklé se hýbat.
Odměny za zlato
Podle zprávy, kterou Národní sportovní agentura zveřejnila, si olympijský vítěz si za zlatou medaili přijde na 2,4 milionů korun, stříbrný medailista na 1,8 a 1,2 milionu obdrží český sportovec, který si na krk v Tokiu pověsil bronzový kov. Je to dostatečná odměna, aby pokryla náklady sportovce k cestě za medailí?
Čeští olympionici dostanou za medaile miliony, sportovci z jiných zemí dokonce nemovitosti
Číst článek
Záleží na sportu, ale když zůstaneme u vodního slalomu, tak by celkové náklady odměna za medaili nepokryla. Ale my máme podporu dlouhodobou v rámci svazu, Olympijského výboru, ty peníze na přípravu tam jsou. U mě je to tak, že teď se mi vrátilo to, co do mě rodiče od začátku kariéry investovali. Sportovní život je krátký, musíte tomu obětovat část života a je to na úkor toho, aby rozvíjeli pracovní kariéru.
Co bude dělat Jiří Prskavec, až jednoho dne ukončí kariéru?
Chtěl bych u vody zůstat. Můj sen byl vždycky být trenérem, ale i když jsem jako sportovec dokázal všechno, tak je otázka, jestli bych byl dobrým trenérem. Nemyslím, že úspěšný sportovec musí být nutně úspěšný trenér. Chtěl bych to ale pak zkusit, začít od mladých. Nedovolil bych si vzít skupinu dospělých, protože k tomu se člověk musí propracovat.
