V planku, neboli prkně vydržel 9 hodin 38 minut a 49 vteřin. Josef Šálek tak vytvořil světový rekord a dostal se do Guinnessovy knihy rekordů. V rozhovoru s Andreou Sestini Hlaváčkovou například vypráví o tom, že důležitější je pro něj mentální nastavení než fyzická kondice. Co to znamená cvičební pozice plank? A jaké jsou další extrémní výkony Josefa Šálka?

Praha 20:18 9. srpna 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Pane Šálek, jaká jsou vlastně pravidla pro výdrž v planku. Kdo to hlídá?
Je přítomen nejen delegát z Guinessovy knihy rekordů, který to sleduje na vlastní oči, ale zároveň ta poloha je sledovaná živě dvěma kamerami a on to ještě kontroluje skrz kamery. Sledovanost je od začátku až do konce absolutní a jsou tam velmi přísná pravidla: ruce nesmí dotknout, lokty se nesmí zvednout, nohy se nesmí mezi sebou dotknout a tělo musí být v určité výšce nad podložkou. Tělo se může lehce provlnit, ale nesmí se klesat kyčlemi. Je to velice tristní v rámci dodržení.

Co je pro vás technicky nejtěžší vydržet?
Je to asi výdrž na loktech, kde vzniká velký tlak. Ta bolest jde přes krut, kde se pokožka přes sebe přehýbá. Je to něco, jako známe ze školy, ten ohníček, co jsem si dělávali. Tady ale, když se ta pokožka skřípne a člověk se nesmí pohnout, tak to pro mě bylo asi nejtěžší. Jinak to ale řeším spíš přes mentální nastavení a v tomto ohledu jsem zůstal až do konce v takovém klidu.

Jak dlouho jste vydržel, než jste do toho rekordu šel, v planku v tréninku?
Měl jsem změněné podmínky od zástupců Guinessovy knihy rekordů s tím, že můžu mít přestávky kvůli močení a uvolňování se. Dokonce po 55 minutách byly pět minut, ale pak mi to změnili. Já byl nejdéle v planku, s těmi pravidelnými přestávkami, sedm hodin. Když mi to ale změnili na to neustálé držení polohy, tak mě to nepustilo víc jak na tři a půl hodiny. Řešil jsem to dost v hlavě. Když to fyzicky nejsem schopen přesáhnout, tak moji silnou stránkou nebyla fyzická příprava, ale ta mentální. Prostě jsem tomu věřil a naladil jsem se na ten den D.

Jak moc to po výkonu bolí?
Tělo se dává dohromady nějakou chvíli. Mám ale zkušenost, že kdybychom ho nechali odpočívat nějakou dobu, tak ta bolest je větší a dostat se zpět do kondice je obtížnější. Hned druhý den ráno jsem byl znovu v planku, i když jen deset minut na udržení. Dal jsem si sérii 50 kliků a pak jsem odběhl na další povinnosti.

Slyšela jsem, že i vaše rozcvička znamenala kliky? Jak to probíhalo?
Je to u každého individuální. Já jsem se protáhl, rozcvičil, zahřál svaly. Jde to udělat rovnou a jít do planku a člověk, jak postupně zatěžuje klouby, prohřívá svaly, tak se mu to za nějakou dobu drží lépe. Pro mě to bylo po hodině, po dvou mnohem příjemnější, než ten začátek.

Jak velkou část vašeho úspěchu dělá hlava?
Jsem zastáncem, že velká část toho, co děláme, ať už je to sportovní výkon, nebo cokoliv v životě, tak je v hlavě. Určitě i v tomto případě to bylo taky tak. Fyzická sportovní příprava nebyla tak dostatečná, rozhodně jsem necvičil tolik, jako ti předchozí borci, co měli ty rekordy přede mnou. V čem se ale považuji být silný, je to moje mentální nastavení. Ověřil jsem si to i v tomto případě, protože před tímto dnem jsem měl maximálně tři a půl hodiny v kuse v planku a v rekordu jsem byl přes devět a půl hodiny. Kdyby tomu technické podmínky přispěly, tak jsem vydržel klidně deset a půl, možná jedenáct hodin.

Co jste v té době prožíval? Skoro celý den ležíte v planku...
Když jsem se na to v rámci tréninku připravoval, tak to bylo hodně náročné a ty planky se hodně táhly. Díval jsem se na mobil, na počítač. Taky jsem ale trénoval, abych byl pouze sám se sebou, protože to bylo nejobtížnější, abych si počítal v hlavě, měl zavřené oči.

Důležité bylo, abych se neustále zklidňoval a vnímal, co se s tělem děje z hlediska pozorovatele. Vypnout se, neúčastnit se toho procesu a jen ho pozorovat. Tělo se tím zklidňovalo. V ten rekordní den ale mohu potvrdit relativitu času a hrozně rychle to uteklo. Bylo tam tolik podnětů, spousta lidí, co mě podporovala hudebně, tanečně. Já si vůbec neuvědomuji, že bych v tom byl tak dlouho.

Vy jste se během výkonu bavil s lidmi. Neubíralo vám to síly?
Mě to naopak pomáhá v tom, abych odkláněl pozornost od těla na něco jiného. Když si s někým povídám, nemyslím na to, že jsem v planku. Několikrát se mi stalo, že jsem i zapomněl, že jsem v planku, protože jsem se tak soustředil na ten rozhovor. V rámci tréninku jsem začlenil i dvouhodinové konzultace po telefonu s lidmi. Spojil jsem příjemné s užitečným.

Objevíte při takovém výkonu v sobě nějaké skryté rezervy, které vás do budoucna mohou posunout ještě dál?
Jednoznačně. Člověk se o sobě dozví nejvíc při takových zátěžových situacích. Je to sebepoznání přes pohyb, taková dynamická meditace. Ten plank vypadá velmi staticky, ale je to obrovsky dynamické, co vše se odehrává uvnitř těla, to je fenomenální. Rozhodně to posiluje vytrvalost, cílevědomost, schopnost zvládat něco nepříjemného. Je to o takové přípravě do života. Podporuje to psychiku, fyzický fond a má to určitě své.

Kdy začala vaše sbírka rekordů?
Bylo to v lednu 2021. Pár let předtím jsem začal běhat a zjistil jsem, že mé schopnosti v rámci bosého běhání, jsou adaptabilní i s podložkou sníh, na které jsem běhal. Lidé mi říkali, že to je velmi zajímavé, že bych si to měl nechat někde zaznamenat a doporučili mi agenturu Dobrý den Pelhřimov.

V roce 2021 to klaplo a v lednu jsem běžel půlmaraton na sněhu, na boso a bez trička. Byl z toho taky světový rekord, protože známý otužilec Wim Hof půlmaraton běžel za 2 hodiny 16 minut a já ho zaběhl za 1 hodinu a 36 minut. Vyvolalo to sympatickou vlnu, vysílala to téměř všechna zpravodajství, bylo to v televizi. Lidé se mi pak začali ozývat, jak je to motivuje dělat něco pro své zdraví a imunitu. Uvědomil jsem si, že když takovou schopnost mám, pracovat s pozorností a mentálním nastavením, tak půjdu cestou rekordů, abych se dostal k širšímu publiku a ukázal jim, jak se dá pracovat s tím, co je v nás, s tím obrovským potenciálem bez ohledu na to, kolik je mu let.

Já jsem začal běhat ve 48 letech, měl jsem 15 kilogramů nadváhu, kouřil jsem krabku cigaret denně a dalo by se říct, že jsem i holdoval alkoholu. Ta změna lze udělat a i v jakém rozsahu. Tam to začalo.

Půlmaraton naboso, bez trička a v mrazu. Víc vás to hecovalo nebo se v tom cítíte krásně?
Je to jako, když člověku, co se začíná otužovat, snažíte dát návod na to, aby byl schopným otužilcem. Nejjednodušší je, aby se šel vykoupat v srpnu, pak v září, pak v říjnu, v listopadu. Postupná adaptabilita přináší ovoce. Jak jsem běhal obden, začalo být chladněji, ale já neustále vytrval.

Ale proč bez trička?
Vnímám, že to prokysličení a schopnost cítit se lépe, je bez oblečení více vnímatelná a jde to více do hloubky. Otužoval jsem se klasickým způsobem, studená ranní sprcha, jisté dispozice už jsem k tomu měl. Byl jsem sám překvapen, když jsem se poprvé dotkl bosou nohou sněhu a zjistil, že jsem byl napoprvé schopen uběhnout 20 kilometrů. Pravidelností a cílevědomostí jsem si řekl, že půjdu běhat, ať už je jakkoliv. Zjistil jsem, že ta moje schopnost už je takto vyvinutá.

Překonal jste rekord známého otužilce Wima Hofa. Všiml si toho?
Nevím o tom, ale jediné, co se ke mě dostalo, bylo, že se po mě ptal, kdo jsem. Někdo, kdo s ním byl ve styku mu o mě řekl, ale jestli o mě ví něco víc, to opravdu nevím.

Budu vás citovat: Mojí další metou je zaběhnout bosý maraton ve sněhu. Plánuji to na příští rok v únoru opět se zapsáním do Guinessovy knihy rekordů. Platí to?
Platí.

Kdy začne trénink? Jak se na tohle dá připravit?
Určitě potřebuji mít víc naběháno, ale to není tak obtížné. Snažím se spíš využívat možností, než výmluv, že to nejde. Najít si vždy nějakou možnost, i když jsem v zahraničí, tak mít čas na trénink. Druhá věc je, že v rámci únosnosti toho extrémního počasí, sněhu, to se nedá zásadně trénovat. Zase to spojuji s mentálním nastavením a že se připravím na den D. Budu běhat v zimě, i delší trať, ale spíš to mám přes tu hlavu.

Kde se to poběží?
To zatím nemám rozhodnuté, rád bych ale, aby to bylo v našich kotlinách, respektive vyšších polohách. Jde o to, aby tam byl v dané datum sníh a podložka led a pokud možno rovina.

Když si představím 42 kilometrů, tak taky asi záleží na výšce sněhu a tak...tam musí být nějaká pravidla v rámci rekordu?
Ne. Jsou tam v obecné platnosti pravidla, že podložka musí být souvislý sníh a nebo led a musí to být běženo naboso. Spíš je vhodnější udusaný sníh na rovině, ale ne úplně led. Když se sníh dostává mezi prsty, tak to je největší problém, protože můžou nastat omrzliny.

Jak je to finančně náročné? Jak to vlastně reálně funguje?
Mě s tím pomohla nadace Karla Janečka, protože ten balíček, aby mohli zástupci Guinessovy knihy rekordů přijet a zabývat se tím, tak byla opravdu nemalá - konkrétně jedenáct a půl tisíc anglických liber. Do toho je potřeba připočítat čas, měl jsem asi osm měsíců přípravu, spoustu nákladových položek. Je to nákladná záležitost. Někdo se domnívá, že se za to dostávají peníze, ale opak je pravdou.

Může to být naopak dobrá investice v rámci toho, co člověk chce a co očekává. U mě to není finanční profit ale schopnost předat lidem, co v nás je a že každý může změnit svůj život, když se pro to rozhodnout a co vše je v rámci změny možné.

Kdy přišel vás přerod z obyčejného, možná nezdravého, člověka ve světového rekordmana a sportovce?
Milníků bylo víc. Začalo to v roce 2008, když jsem se setkal s osobním rozvojem a pochopil jsem, že když se mi v životě nedaří a budu tím obviňovat druhé, tak ničeho nedocílím. Začal jsem ezoterikou a pak jsem se dostal k sebepoznání. Od roku 2013 jsem už začal dělat přednášky a  přidal k nim i živé akce - přechody přes žhavé uhlí, skleněné střepy, pády důvěry. Abychom se strachům a závislostem, kterých jsem měl ve svém předchozím životě obrovské množství, uměli postavit i fyzikálně a zjistili, jak to zvládnout.

V roce 2017 jsme měl další zásadní milník, byl to partnerský rozchod a já zjistil, jak jistý druh citový závislosti se mnou zamával. To byla vlastně jedna z mých největších vůbec životních závislostí. Tam nastal přerod, kdy jsem potřeboval pozornost, kterou mi to strhávalo na lítostivost z ukončeného vztahu, tak ji někam přesměrovat a to byl ten běh. Ze začátku to bylo  náročné a po dvou, třech kilometrech jsem myslel, že nedojdu zpátky. Díky stavu toho těla mě to nepustilo do stavu lítosti. Pochopil jsem, že to je sebepoznání přes pohyb, taková dynamická meditace a začal jsem se v tom posouvat dál. Takhle to začalo.

26:41

Běhala jsem do šestého měsíce těhotenství, říká atletka Hejnová. Závody mi nechybí, trénuji přítele

Číst článek

Ve svém životopise zmiňujete situaci z arabského letiště. Co se tam stalo?
To bylo ve Spojených arabských emirátech, vedle dubajského letiště je takové menší Šardžá. Spletli si mě s hledanou osobou, což se zjistilo až za 66 dní, já přes tu zemi pouze přestupoval na jiný let, protože jsem letěl na Šrí Lanku. Po celých 66 dní, než se zjistilo, že došlo k záměně, tak mě věznili ve dvou emirátech, v několika věznicích a naposledy ve velkém vězeňském komplexu.

Prošel jsem si tam velmi zajímavým procesem, vůbec jsem nevěděl, kdy se odsud dostanu, jestli se vůbec dostanu pryč a co se mnou bude. Nikdo pořádně nevěděl, proč tam jsem. Oni nechtěli odtajnit ten spis, pouze draze a až druhému najatému arabskému právníkovi. Než k tomu došlo, tak jsem si prožil dva měsíce v arabském vězení.

Jaké to tam bylo?
Velmi různorodé. Prošel jsem si podmínkami, které bych porovnal se středověkou jeskyní - okovy na nohách, želízka na rukou, až po hygienicky čisté prostředí, za které by se nemuseli stydět ani na ARO. To už ale bylo na celách, kde byli starší muslimové na delší dobu a oni v rámci islámu velmi dbají na čistotu. Bylo tam obrovské množství vězňů z islámského prostředí.

Co jste si z takové zkušenosti odnesl?
Hlavně to, že v jakékoliv situaci se člověk může cítit dobře, pokud se rozhodne a něco pro to začne dělat. Já jsem zjistil, že když nemohu s tou situací nic dělat, kromě toho, že jsem měl na telefonu ambasádu nebo advokáta, tak si tam buď budu stýskat a to si moji příbuzní nepřejí a nebo využiju ten čas a půjdu do vnitřní meditace. Budu si dýchat do břicha, budu se cítit dobře.

Držel jsem tam v planku?
Právě tam jsem s plankem začal na dvou minutách. Tam to začínalo. Běhal jsem tam, jak to šlo a dokonce jsem tam zaběhl půlmaraton v hale, kde jsem přeskakoval muslimy a skákal po lavicích, abych se tam mohl pohybovat. Když mi to zakázali, tak jsem skákal na hodinu místě. Vždycky jsem si našel nějaký způsob a potom jsem to všechno zapisoval. Potřeboval jsem se vypsat, abych měl materiál pro advokacii a taky, že třeba ten příběh někomu pomůže. To se vlastně podařilo a ten příběh dnes už pomáhá.

Jak se aktuálně stravujete a jak jste k tomu dospěl?
Po 20. květnu 2023, kdy jsem měl ten rekord v planku, tak jsem trochu zvolnil a občas přidám ovoce, oříšky. Dva roky před tím, a hodlám se k tomu vracet, protože je to pro mé tělo a to, jak se v něm cítím, ideální stav, tak do sebe výživu dostávám jen v tekuté podobě. Buď je to přímo kapalné a nebo dehydrovaný prášek. Rozmixuji, piju, nějaké smoothie, bakterie mléčného kvašení a jiné věci, co jsou živými organismy a které nám pomáhají být vitálnějšími a dodávají do těla to, co je potřeba v něm mít.

Kúdela o Jakartě: Je to spíš dovolenková destinace. Nebýt excesu s Kamarou, třeba bych zůstal ve Slavii

Číst článek

Držíte i půsty?
Nastalo to tak, že když jsem začínal běhat, zjistil jsem, že kontaktem s přírodou - proto běhám bez trička, protože tělo přijímá skrze pokožku určité esence, jistý druh sycení. Když jsem doběhl, neměl jsem hlad, tak jsem si řekl, proč bych jedl a den, kdy běhám, zkusím nejíst a druhý den, kdy mám pauzu, tak ano. Fungovalo mi to dva a půl roku, akorát tedy s tím přerušením v Emirátech, kde jsem ve věznici přijímal potravu každý den. Před dvěma lety se stav těla nějak změnil, jen to reflektuji, neřeším to hlavou, tak pokud to tělu vyhovuje, tak tou cestou jdu. Od té doby jsem jen na tekuté formě.

Co byste poradil lidem, aby začlenili do svého životního stylu?
Základem je, aby začali dělat něco pravidelně, nenáročně a radostně. Aby u toho mohli vydržet a změnili ne úplně zdravé návyky na ty lepší. Člověk si myslí, že když se začne otužovat, že to nedá, ale ona stačí oražená voda, otužovat si nohy a postupně jít dál a dál.

To stejné je se sportem, protože každý má nějaké dispozice, tak nastavit si to individuálně, aby to člověka bavilo. Jednou mi volala kamarádka a říkala, že by chtěla začít běhat, ale je to pro mě hrozné. Říkám jí, ať vyhodí z hlavy to, že běží nějakým výkonem, vzdáleností, rychlostí, technikou a ať se podívá na děti. Ty se pohybují během proto, že si tím hrají. Buď někde, kde tě ostatní neuvidí, ať ti to není nepříjemné a poposkoč si, výskni si a popoběhni. Ona to udělala a zamilovala si to a od té doby běhá.

Je velice důležité dělat to nenáročně a hravě. Vůle proto ani nemusí být, protože to tělo samo o sobě pozve, je mu v tom dobře. My pak pokračujeme v něčem, co nás v rámci zdraví rozvíjí dál. Technik může být velké množství, souvisí to i s nenáročnou úpravou stravy. Není to o tom, aby lidé nejedli, ale aby jim bylo lépe v rámci toho, co do sebe dávají. Výživa, pohyb, mentální nastavení, radost a hravost je kompozice pro každého.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít