Staví bouldery pro Adama Ondru. ‚Je favorit, ale proti Japoncům to bude těžké,‘ odhaduje jeho šance v Tokiu

Jedna z největších českých olympijských nadějí, lezec Adam Ondra, zaměstnává jako jediný v lezecké špičce osobního stavěče tréninkových boulderů. Štěpán Stráník líčí, jak se mu staví cesty, které sám nevyleze, v čem se sport změní po Tokiu a co si myslí o Ondrových šancích na zlato.

Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Adam Ondra a Štěpán Stráník | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iRozhlas

Poslední rok a půl pro Adama stavíš tréninkové cesty, takže máš solidní přehled, jak je připravený. Jaká je šance, že na olympiádě v Tokiu zvítězí?
Je jeden ze dvou hlavních favoritů, vedle něj ještě domácí Tomoa Narasaki, třetí je Rakušan Jakob Schubert. Adam to bude mít těžké.

Štěpán Stráník

Boulderista a český reprezentant ve sportovním lezení, mistr ČR v boulderingu (2012) a juniorský vicemistr světa v lezení na obtížnost (2002). Jako stavěč působí na brněnské boulderovce Hangár. Od roku 2020 staví tréninkové bouldery pro lezce Adama Ondru.

Jak výrazný faktor bude počasí?
U dvou ze tří olympijských disciplín, boulderingu a hlavně lezení na obtížnost, je důležitá teplota vzduchu. Evropani a další se v horkém japonském létě budou hodně potit, což znamená horší tření. Domácí Japonci budou mít výhodu, narodili se tam, nejsou na teplo tak citliví. Olympijský závod se odehraje na otevřeném pódiu, kde se horko může naplno projevit. Spravedlivější by byla klimatizovaná hala, kde by bylo přes léto solidně a pro všechny stejně. Kde by nepršelo, nefoukalo, nesvítilo slunce.

Velkou roli může hrát taky to, jak budou postavené bouldery a cesty na obtížnost. Lezení je rozmanitý pohyb a stavěči můžou výsledek hodně ovlivnit.

Bude hodně nervózní, když do závodu vstupuje jako favorit?
Bude, ale dokáže se s tím srovnat. Umí přepnout na svůj závodní režim. Tlak je na něj vždycky, pokaždé je nejsledovanější.

Sportovní lezení v Tokiu

Na tokijských Olympijských hrách se poprvé objeví sportovní lezení. Spojí tři lezecké disciplíny: lezení na obtížnost, rychlostní lezení a bouldering. O jedné sadě medailí rozhodne kombinace výsledků ze všech tří. Finále mužů je na programu v pátek 5. srpna. Začíná v 11.30 středoevropského letního času, o vítězi se rozhodne do 15.00. Ženy soupeří o medaile o den později.

Na závodech vždycky působí emotivně.
Myslím, že už se s tím naučil pracovat. Je nervózní, ale když ví, že má natrénováno, je sebevědomější a může lézt s čistou hlavou, myslet jen sám na sebe. Bavili jsme se o tom s bratrem (Martinem Stráníkem, českým reprezentantem v bouderingu a lezení na obtížnost – pozn. red.) a podle něj není nikdo, kdo by na světovém poháru byl úplně v klidu. I když třeba závodí pětadvacet let jako Martin. Ale nejde o život. Většinou.

Tyhle bouldery nepřelezu

Před necelými třemi lety jsme v experimentu pro server iROZHLAS.cz srovnávali tvůj a Adamův lezecký styl. Je na lezce vysoký, má mimořádně mobilní kyčle, dlouhý krk, leze intuitivně a rychle, to všechno mu při lezení pomáhá. Zároveň má ale několik slabin, třeba skoky. Soustředíte se na ně?
Ano, zaměřujeme se na to, co mu nejde. Chce trénovat složité skoky, ve kterých excelují právě Japonci. Hodně se v nich zlepšil, ale zapracoval taky na stabilitě při stání v kolmicích (nepřevislých cestách – pozn. red.). Zlepšil se i silově, to teď bylo dobře vidět v převisech na Světovém poháru.

Problém mu někdy dělají miniaturní stupy, na tupých strukturách mu to taky občas ujede. I v tomhle jsou výborní japonští lezci. Nevím, jestli pracují s kotníky, zabírají prsty proti špičce boty nebo mají větší lezečky, ale je to velké umění.

Na závodech před olympiádou se ukazuje, že špička je hodně vyrovnaná. Třeba Schubert skončil na prvním letošním Světovém poháru v boulderingu třiadvacátý, na druhém třetí. O těch dvaceti místech rozhoduje strašně málo, jedno uklouznutí, pokus navíc. Kdokoliv z nejlepší padesátky se může dostat do finále.

Jaké je stavět bouldery pro Adama?
Proti stavění komerčních cest je v tom obrovský rozdíl: ty pro veřejnost většinou přelezu, takže je pak můžu ladit. Stačí totiž trochu posunout nebo pootočit nějaký chyt a už ta cesta funguje jinak, než jsem zamýšlel. Je fajn pozorovat, jak jsou lidi kreativní.

Jenže pro Adama stavím o několik řádů těžší cesty. Ty nepřelezu a často v nich nezvládnu ani jednotlivé kroky, takže se nedostanu do té pozice co on. Při ladění pak spíš odhaduju, v jaké pozici se ocitne. Ale často se stane, že postavím nesmysl, který nejde vylézt. Nebo je to naopak pro Adama příliš lehké a zvládne to on sight (přelez na první pokus – pozn. red.).

Někdy pomůže, když to zkoušíme ve víc lidech. Se Štěpánem Volfem (český reprezentant v boulderingu a lezení na obtížnost – pozn. red.) jsme připravovali několik tréninků před závody světového poháru, které pak Adam vyhrál. „Týmově“ jsme vylezli jeden boulder v kolmici, já zvládl nějaké kroky, Štěpán další. Ale že by jeden člověk prošel celou cestu, to ani náhodou.

Adam Ondra ověšený senzory. Co z něj dělá nejlepšího lezce světa?

Číst článek

Komplikuje ti to Adamova výška?
Pro Adama je to výhoda, pro stavěče spíš problémy. Stačí o pět deset centimetrů větší rozsah paží a už boulder funguje úplně jinak. Adam je navíc hodně flexibilní. Na laně, při lezení na obtížnost, se dokáže na stěnu skrz hypermobilní kyčle neuvěřitelně dobře nalepit. Tohle umí nejlépe na světě, pomoct si nohama.

Ale hlavně perfektně zná svoje tělo a při lezení přemýšlí: ví, kdy se má zastavit, odpočinout, kdy naopak zrychlit. Při obtížnostním lezení je tohle strašně důležité. Když se o tři vteřiny zpozdí dole, tak mu nahoře budou chybět. To je unikátní, jak si dokáže cestu namyslet a lézt intuitivně. Občas jde do rizika, jindy si to pohlídá, ví, jaké chyty berou.

Kde bereš inspiraci? Sdílí stavěči bouldery v téhle obtížnosti, kterou leze jen pár lidí na světě?
Největší inspirace je asi od Japonců, ti staví nejtěžší a většinou perfektně promyšlené bouldery. I tak ale zabere dost času je vyladit, člověk si s tím může hrát půl dne. Dá se říct, že čím těžší bouldery, tím se staví déle, ale hodně se to cestu od cesty liší. Často taky opisuju z instagramových účtů profi lezců nebo kopíruju cesty ze závodů. Málokdy je to tak, že bych si boulder narýsoval a pak ho převedl na stěnu. Tak se připravují bouldery spíš na závodech.

Přemýšlíš při stavění třeba nad takovými detaily, jako fungování jednotlivých svalů? Potřebuješ znát anatomii?
Vycházím ze své zkušenosti. Určitě přemýšlím, jaké svaly kde zabírají, ale do detailu to prostudované nemám.

Není snadné je setřást

Pro Adama pracuješ poslední rok a půl. Jak to mají jiní špičkoví lezci, kteří budou v Tokiu? Mají taky svoje osobní stavěče?
To myslím ne, v tomhle je Adam unikátní. Určitě nemají nikoho, kdo by jim dvakrát týdně postavil sérii boulderů. Častěji to funguje tak, že mají jednou za čas společné soustředění, kde jim staví cesty bývalí elitní lezci. Rakušanům Kilian Fischhuber, Japoncům Tsukuru Hori, oba bývalí vynikající boulderisti Světového poháru.

Jak ses k tomu dostal?
Známe se s Adamem odmala, jsme kamarádi, takže to nějak vyplynulo.

Mluvil jsi o padesátce nejlepších. Ty jsi v ní taky několikrát byl.
To sice ano, ale tak před pěti sedmi lety. To byly jiné závody. Víc lezení, méně skoků, i když tam samozřejmě taky nějaké byly. Byla to silovější disciplína, teď jsou bouldery lépe promyšlené. A ujíždí mi vlak, musel bych se tomu věnovat profesionálně a stejně bych se nezlepšil dost. Věk nezastavíš, o boulderech to platí dvojnásob. U lezení na obtížnost je situace trošku jiná, tam se dá lézt na špičkové úrovni třeba do pětatřiceti.

V čem se lezení a stavění změnilo?
Je to úplně jiné. Dnes už to není to hlavní zabrat v převise za tenkou lištu, protože to pro diváky není tak zajímavé. Lezci se navíc o tolik zlepšili, že se stavěči musí hodně snažit, aby je setřásli. Stavět nepříjemně, trochu zákeřně: nějaký ten skok, mizerné stupy, aby klouzaly nohy, občas zazděný chyt, lesklé chyty.

V lezení na obtížnost jsou zase dnes těžší cesty než dřív. Není to jako za dob Tomáše Mrázka (český dvojnásobný mistr světa v lezení na obtížnost a vítěz Světového poháru v letech 2003 až 2005 – pozn. red.), kdy rozhodovala čistě vytrvalost. Dnes se do cest přidávají těžké boulderové pasáže, takže je potřeba i hodně síly a je výhoda, pokud najdete místo, kde si dokážete trochu protřepat ruce. Vydělává na tom třeba Martin: je silový lezec, takže dřív se mu dařil hlavně bouldering, v posledních letech má úspěchy spíš na laně. Je to tím, že po vylezení těžkých boulderových pasáží, kde se padá, mu ještě zbývá fyzička. Ukazuje to, jak se obě disciplíny přiblížily.

V pubertě se to zlomí

Právě kreativnější bouldery v posledních letech přitahují k lezení čím dál víc lidí. Znamená to taky víc lezců ve skalách a větší zátěž pro skály i okolí, není to pro lezce problém?
Někoho baví skály, někomu stačí chodit na stěnu, někdo další zase zkouší bouldery, netáhne je to do přírody. Mně přijde fajn, že to není jen sport na stadionu, kde se běhá nebo hází kladivem, ale že můžu vyrazit z města. Je pravda, že lezení se popularizuje, přibývá stěn s lanem i boulderovek, ale skal je milion, vždycky se to rozmělní. Každopádně s lezením na olympiádě se to nejspíš změní.

Ptám se proto, že lezci v rozhovorech často zmiňují obavy o přírodu. Vypadá to, že tohle téma je automaticky přibalené k lezení.
Bude to tím, že dřív tolik stěn nebylo a jezdilo se na skály. Další podobně propojené téma je cestování. Člověk se podívá do takových míst po světě, když tedy zrovna není pandemie. Na El Capitan, když tam pojedete s někým, kdo umí lézt vícedélky, nebo jednodušší big wally po Evropě, to je něco úžasného.

U lezců vůbec bývá těžké najít jiné téma, než je právě lezení. Známý je tím Adam Ondra, ale sleduju to i u jiných.
Souhlasím, taky mám lezení jako dominantní téma, samozřejmě ne jako Adam. To je profesionál, vkládá do lezení všechen talent a energii, vše chce vypilovat do detailů. Neustále přemýšlí, jak co zlepšit. Je tím pohlcený, proto je taky ve svém sportu výjimečný. Mě osobně baví i sledování jiných sportů, nejčastěji atletiky, hokeje v čele s NHL nebo jiných disciplín, kde máme české zástupce.

Čím lezení člověka takhle pohltí?
My s bratrem se mu věnujeme odmala. Nejdůležitější je udržet si lásku ke sportu, pak to člověk může dotáhnout daleko. Není nutné rovnou lézt profesionálně nebo výkonnostně, můžete si klidně jen tak jezdit na skály. Ale dost často vídám, že jsou děti nejdřív motivované rodiči, v pubertě se to zlomí a s lezením skončí.

Zajímalo by mě, jak to nadšením pro svůj sport mají lidi z jiných disciplín. Asi se taky baví třeba o závodech, ale u lezení je to širší. Každá cesta nebo boulder jsou unikátní, dá se o nich mluvit donekonečna: jak je vylézt a jak dlouho už to zkoušíte… Pak se třeba na skalách od někoho ve vedlejší cestě dozvíte, jak na to.

Profesionálové

Jak se podle tebe lezení změní po Tokiu?
Lezení na olympiádě je obrovská událost. Uvidíme, kolik diváků si to bude chtít vyzkoušet. I kdyby to bylo deset nebo dvacet procent, tak to bude zajímavé. A přibudou nejen lidi, přitečou taky peníze.

Vidíš v tom nějaké riziko?
Jen v tom, že peníze musí doputovat na správné místo. Za mě by bylo úžasné, kdyby dospělá reprezentace mohla fungovat profesionálně. Mládež je podporovaná Vrcholovým sportovním centrem mládeže, ale mezi dospělými Čechy je profesionál jen Adam Ondra a řekněme Eliška Adamovská. U jiných reprezentací je lezení na plný úvazek běžné, u nás výjimka. Toho, že by byli čeští lezci profesionální sportovci, měli z toho peníze a mohli si třeba vydělat na pár let dopředu, bych se chtěl dožít.

Věříš, že to olympiáda může změnit?
Moc bych si to přál.

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme