Sport mi strašně moc dal a chci mu to vrátit, říká stříbrný olympionik Rohan. Motivací je pro něj Paříž

„Po olympiádě se mi krátkodobě změnil život,“ přiznává vodní slalomář Lukáš Rohan. „Je to malý sport, vodní slalom žije hlavně díky olympiádě, a když uděláme úspěch, tak ho krátkodobě můžeme extrémně zviditelnit. To chci, chci pomoct tomu sportu.“ Stříbrný olympijský medailista z Tokia v pořadu Na sítí s moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou probral i svůj strach z divoké vody, aktuální sezonu a plány po konci sportovní kariéry.

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lukáš Rohan

Lukáš Rohan | Foto: Agáta Faltová | Zdroj: Český rozhlas

Lukáši, co dělá vodní slalomář v lednu?
Většinou jsme v tuhle dobu bývali v Austrálii a sledovali Australian Open ze Sydney. To bylo dobré, co se týče času. Teď aktuálně se ale někteří z nás nacházejí na Réunionu, někdo je ve Spojených arabských emirátech, kam jezdíme kvůli kvalitnějšímu tréninku na vodě.

V tenhle čas se ale většinou snažíme tu vodu vynechávat, dělat jiné sporty, které nás rozvíjejí v jiném směru. Byl jsem třeba o víkendu na běžkách.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s Lukášem Rohanem v pořadu Na síti

Vlezeš teď v zimě třeba do vody?
Pokud to není nutné, tak ne. Občas to z hecu udělám, ale nejsem nadšený otužilec, protože už tak ve vodě trávím dost času, tak nemám potřebu tam teď lézt.

Kam ty jezdíš v zimě na soustředění?
Abych byl upřímný, dostal jsem se do stadia, kdy jsem rád i doma. Klidně bych tu zůstal déle, ale v pátek letíme na Réunion a to je hodně exotické místo, zajímavá destinace.

Jedeme tam ale hlavně kvůli tréninku, takže většinu času trávíme na té umělé slalomové trati, která mě zase osobně tolik nebaví, ale pro trénink je to skvělé místo. A nabízí spoustu možností na výlety, lezení po skalách. Snažím se to oživit i těmito způsoby.

Kdy vám začíná sezona?
V uvozovkách až v květnu. Máme to tak, že závodíme od května do září a zbytek roku trénujeme, což má výhody i nevýhody.

Co se během v tom prostoru během tréninkové pauzy dá stihnout? Květen až září, to zase není tak dlouhá sezona...
My vlastně víc trénujeme, než závodíme. Velkých závodů máme relativně pár a příprava je každý měsíc dost specifická. Díky tomu prostoru se nabízí dělat víc sportů, ne na vrcholné úrovni, ale oživit trénink a zaměřit se na vytrvalost, na sílu nebo na ježdění na vodě.

Jaké budou letos tvé hlavní cíle?
U nás je první cíl a ten nejdůležitější krok kvalifikace do reprezentace. V každé kategorii mohou na mezinárodních závodech reprezentovat jen tři nejlepší lodě, které vzejdou z nominace, a není jednoduché se mezi ně dostat, protože konkurence je u nás obrovská.

První cíl je v první polovině května, kdy pojedeme tyhle závody. Pak už nás čekají Světové poháry. Na konci června budeme mít premiéru na Evropských hrách, kde bude vodní slalom poprvé. V Krakově se představíme na téhle akci, kde bych tedy nerad chyběl.

Ten největší cíl pro aktuální rok je mistrovství světa v Londýně na konci září, kde se pojede o olympijské kvóty.

Kanoista Rohan si dojel na Světovém poháru v Troji pro bronz. Porazil i olympijského vítěze

Číst článek

Kdy začíná olympijská kvalifikace?
Úplně přesně to nevíme, nebo tedy alespoň já to nevím. Máme nastíněný plán, začínáme na mistrovství světa, takže už první krok – musíme udělat úspěšnou nominací do týmu. Když si člověk reprezentaci nevyjede, tak se toho nebude moct zúčastnit.

Na olympijské hry do Evropy

Vraťme se k životnímu úspěchu z Tokia. Četla jsem, že ti trvalo skoro celou sezonu se s tím úspěchem srovnat. Už jsi srovnaný s olympijskou medailí?
Myslím, že jsem byl srovnaný celkem rychle, spíš bylo těžké se dokázat přizpůsobit nové roli. Nejsem člověk, co by podléhal cizímu očekávání, spíš mám sám na sebe ty největší očekávání a ty se mi loni nepodařilo naplňovat. Ten problém byl spíš v hlavě, než že bych na to neměl. Ale jsem s tím srovnaný a rozhodně mě to netíží, naopak.

Jak moc se změnilo to kolem tebe, když ses vrátil s olympijskou medailí domů? Jak tě lidé vnímali potom?
Mně se rozhodně nezměnil život, možná jen krátkodobě po té olympiádě. Když jsem tam odjížděl, měl jsem v sobě to, že tam chci uspět a že bych chtěl získat medaili, což ale většina lidí nečekala.

Vůbec jsem ale nepřemýšlel nad tím, jak by to vypadalo, kdybych se z Tokia z medailí vrátil. Nebyl jsem na ten scénář připravený.

Dokázal jsem si představit, co to obnáší, ale naivně jsem si myslel, že 14 dní po olympiádě odjedu, budu někde s kamarády lézt po skalách. Na tohle jsem vůbec nebyl připraven.

Krátkodobě mi to život změnilo, ale v dlouhodobém horizontu to ale moc neřeším a žiju asi stejně.

Proč se nedá v tu chvíli odjet někam do klidu? Třeba na ty skály...
Pro moji psychickou pohodu by to v tu dobu bylo určitě lepší. Čistě teoreticky by to asi šlo, sportovec je vázaný olympijským obdobím a nejde hned odjet. Pak by to šlo, ale člověk by šel sám proti sobě.

Jsme z malého sportu, vodní slalom žije hlavně díky olympiádě, a když uděláme úspěch, tak ho krátkodobě můžeme extrémně zviditelnit. To já chci, nemám potřebu udělat slavného Lukáše Rohana, ale chci pomoci tomu sportu.

Mně ten sport strašně moc dal a rok a půl zpátky jsem byl v pozici, že jsem mu to mohl vrátit i z úroky. I to byl můj hnací motor.

Andrea Sestini Hlaváčková

Na síti

Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.

Bereš to jako hnací motor i na olympiádu do Paříže?
To si nemyslím, to je spíš moje vnitřní motivace se tam dostat. Moje největší motivace je to, že olympiáda v Tokiu byla hodně okleštěná a zvláštní. Olympiáda v Paříži je blízko a je to pro mě jediná možnost, jak se dostat na olympiádu v Evropě, takže to je obrovská motivace a beru to tak osobně.

S kým budeš o Paříž vlastně bojovat a kdo je v Česku tvůj největší konkurent?
Místo je bohužel jen jedno v mé disciplíně. Je to tak nastavené a nedá se s tím nic dělat. Konkurence je obrovská. Mohu nahlas říct, že Jířa Prskavec začal v posledním roce a půl jezdit i na kanoi a netají se ambicemi, že i na kanoi by chtěl být úspěšný.

Jsme tam minimálně tři na podobné úrovni a aktuálně tam není nikdo, kdo by byl favorit.

Trénovat s tátou dělalo neplechu

Lukáši, jak těžké je jít ve šlépějích tvého táty? V deblkanoi byl mistrem světa, dvakrát stříbrný medailista z olympijských her. Bral jsi to jako motivaci, nebo jako tíhu očekávání?
Asi ani jedno. Od začátku jsem se vydal jinou cestou, nebral jsem to tak, že bych se s ním měl srovnávat. Vždycky jsem neměl rád, když jsem byl mladší, tak že se na závodech mluvilo pouze o tátovi, a ne o mně. To jediné mi vadilo a dodnes si to pamatuji.

Jinak jsem byl na něj pyšnej a jsem rád, že se mi povedlo prodloužit naší stříbrnou sérii. Bral jsem to jako hezkou motivaci.

Tvoje maminka jezdila na kajaku, tak kdo tě k vodě přivedl jako první?
Na to nedokážu odpovědět, protože jsem v loděnici v Troji vyrostl. Trávil jsem tam dětství, táta byl trenérem, tak jsem jezdil i na závody a měl tam většinu kamarádů. Chtěl jsem tam trávit ten čas, i když mě nelákalo úplně jezdit, chtěl jsem tam ale být.

Táta kanoe, máma kajak, tak proč ne kajak?
Já na kajaku začínal, je to přirozená cesta a má to tak téměř každý. Základy se naučí na kajaku, je to jednodušší, takže jsem do 14 let jezdil na kajaku a pak se přesunul na kanoi. Možná mi to na kajaku tolik nešlo, nebyl jsem tak úspěšný, tak i proto jsem pak začal jezdit na singl kanoi.

Jak těžké bylo poslouchat svého tátu? Ty jsi s ním loni ukončil po letech spolupráci.
On mě paradoxně nikdy moc netrénoval. V začátcích se mnou chodila máma nebo kamarádi rodičů. Táta na to neměl moc čas a nervy, takže když se to občas stalo, nebyl to ani pro jednoho z nás dobrý zážitek. Díky tomu jsme po tom neprahli.

Táta vždy trénoval skupinu starších závodníků a až v roce 2018 jsme se vzhledem k různým okolnostem domluvili, že to zkusíme. To bylo z mojí iniciativy. Loni na podzim už přišel ten čas, kdy jsem musel udělat krok jinam.

Teď jsi u svého bývalého trenéra Pavla Kubričana. Jaký byl největší důvod pro tu změnu?
Částečně stereotyp, ale nám to rodinné prostředí nesedí. Někdo to zvládne, ale my jsme se nedokázali oprostit od toho vztahu otec a syn a občas to dělalo neplechu. Potřeboval jsem změnu i v komunikaci.

S Pavlem jsem trénoval od 14 do 19 let, prošel se mnou pubertou, která nebyla jednoduchá. Zažili jsme si toho hodně, oba jsme ale o nějaké roky dál, tak si z toho děláme legraci a funguje jako kamarádi.

Očekávám od sebe hodně

Jsi známý tím, že jsi k sobě dost kritický. Je tedy potřeba ještě nějaká kritika od trenéra, nebo je právě třeba ten trenér větší kamarád a lepším parťákem v tréninku?
Mám tuhle vlastnost určitě po tátovi, a když se sejdou dva lidi, co očekávají maximum, tak to není dobré, protože se tam trochu ztrácí pozitivismus. Je to pro mě změna k zábavnějšímu pojetí. Není na mě úplně tlak z venčí.

Vodní slalom je celkem malý sport a máme tam zase jiné závodníky, od kterých se očekávají nejvyšší úspěchy. To byla moje největší výhoda v Tokiu. Já sám od sebe ale očekávám hodně, takže nepotřebuji vnímat okolí.

První česká medaile z Tokia. Kanoista Rohan si dojel na olympijském kanálu pro stříbro

Číst článek

Hodně mě překvapily zmínky o tvém strachu z vody? Co si pod tím mám představit?
Bylo to hodně probírané téma po olympiádě, je to takové lákavé. Řekl jsem o tom hodně a nerad se opakuji. Mít strach z vody zní zvláštně, já měl ale strach z divoké vody, což je trochu něco jiného.

Projevovalo se to tak, že když jsem byl mladší, tak jsem na vodě jezdit nechtěl. Strach mi nedovoloval užívat si to a bavit se tím a dělal jsem to spíš kvůli ostatním, protože mě bavilo být s nimi.

Každý má strach z divoké vody, je potřeba to překonat, ale někomu to trvá rychleji a někomu déle. Já jsem z té druhé skupiny.

Spíš bych čekala, že jako dítě strach nemáš a objeví se až těmi zkušenostmi?
Když jsem začínal s lezením, tak když jsem zjistil, co vše se může stát, dostavil se větší strach. U vody jsme byl odmala, jezdil na závody, co se jezdily na divoké vodě, a pozoroval to, tak jsem si nikdy nedokázal představit, že budu najíždět do toho válce, co mi připadal jako mrakodrap. Možná tím, že jsem to znal a viděl, tak asi kvůli tomu jsem strach měl odmala.

Zažil jsi někdy nějakou extrémně děsivou situaci? Třeba, že ses nedokázal dostat z eskymáka...
Nezažil. Možná kdybych takový zážitek v dětství měl, tak bych to třeba nedělal. Náš sport možná vypadá nebezpečně, ale tím, že jezdíme na umělých tratích a víme, jak jsou rozmístěné překážky, jak vypadá betonové dno, tak tam rozhodně nehrozí nic fatálního.

Při lezení strach nemáš?
Dělám to na čistě amatérské úrovni. Mám tam ale strach, většinou velký strach, když jsem ve výšce a vím, že můžu spadnout. Nechci říct, že to mám pod kontrolou, ale vím, že mi nehrozí nebezpečí, do toho se nepouštím. Baví mě tam se překonávat.

Na divokou vodu třeba vůbec nejezdím, protože vím, co se může vše stát. Na skále to úplně nevím, což je asi špatně, že to říkám, ale je to tak. U vody přesně vím, co dokáže, a proto je tam asi ten strach.

Přetahuji se jen s vodou, říká mistr světa Přindiš. Konkurence ho nutí, aby šel na maximum

Číst článek

Na webu Bez frází jsem si přečetla, že ti  při lezení spadl před očima kamarád a musel jsi mu pomáhat k záchraně. Jak živá je tahle vzpomínka?
Bylo to tím, že jsme byli troubové a pustili se do něčeho, na co jsme neměli. Měl jsem problém potom, měl jsem velký strach, ale překonal jsem to tak, že asi tři dny po tom jsem šel lézt na skály.

Řekl jsem si, že to chci dělat dál a musím ten strach překonat. Nečekat a nebát se doma a zkusit to. Já jsem od té doby nikdy nelezl stylem, jakým on lezl tam, protože to neumím. Beru to jako velké ponaučení, mám to jako vzpomínku, ale na skalách nad tím nepřemýšlím.

Je pravda, že ti tenhle zážitek pomohl k vyjetí olympijského místa? Myslel jsi na to?
Těžko říct, jak mi to pomohlo, ale určitě mi to pomohlo, že jsem se tím moc nestrestoval. Bylo to celou situací a celým tím rokem, když jsme jeli nominaci v roce 2020 v srpnu, byli jsme strašně rádi, že vůbec můžeme závodit. Situace byla jiná, než kdybychom to jeli v dobu, kdy se to jet mělo.

Ten zážitek mi pomohl, že když jsem byl nervózní a necítil se dobře před startem, vzpomněl jsem si na tuhle situaci, kdy to nebyla nervozita, ale jen strach, tak jsem si řekl, že řeším úplně blbosti a není potřeba se tím nervovat.

Těším se do jiného světa

Tvým cílem po kariéře je sportovní žurnalistika, a máš to dokonce i vystudované, že?
Moje studium skončilo loni v září, takže tak aktuální to není. Rozhodně bych neodpověděl na žádnou státnicovou otázku. Bakaláře jsem studoval na Fakultě sociálních věd a na magistra jsem přešel na Metropolitní univerzitu a na obou jsem shodně studoval obor mediální studia a komunikace.

Jak tě napadlo, že by tě to bavilo?
Vždycky mě zajímala sportovní žurnalistika, postupně se přidalo zpravodajství. Baví mě sledovat dění ve světě. Na základní škole jsme se dost často bavili tím, že jsme si komentovali fotbálky na tělocviku, nebo i když jsme hráli počítačové hry, tak jeden z nás to komentoval.

Když jsem hrál FIFA nebo NHL, tak jsem si vypínal zvuk a sám jsem si to komentoval. To už teda nedělám. Zůstalo mi to, a když jsem na gymnáziu se začal víc zajímat o média, řekl jsem si, že by mě to bavilo.

Dokázal by sis představit, že budeš komentovat fotbal, nebo zůstaneš u vody?
Zůstat u vody bych určitě chtěl a zároveň nechtěl. Je to hrozně malý rybníček. Za druhé bych si chtěl zkusit něco jiného. Vodní slalom jsem už komentoval, to mě hrozně baví, ale spíš bych chtěl zkusit jiné věci. Až jednou ukončím kariéru, tak se těším, že se dostanu do trochu jiného světa.

Dostaneš se třeba k mikrofonu nebo píšeš nějaké články? Mohou tě fanoušci už vnímat jako novináře?
To by museli posoudit oni, kdyby si přečetli můj blog na jiném médiu, ale myslím, že bych tomu mohl dávat víc. Měl jsem plán, že až skončím školu, budu aktivnější, ale úplně se mi to nedaří.

Na druhou stranu se snažím dělat naplno jednu věc a teď mám obrovský cíl dostat se na olympiádu do Paříže, takže se snažím věnovat tomu. Občas něco napíšu, když je příležitost, dělal jsem i rozhovory.

Jsi členem komise sportovců Českého olympijského výboru. Co si pod tím představit?
Já jsem naprostý nováček, zatím jsem byl pouze na první schůzce, kde jsem se víc ptal, než abych poskytoval názory. Potřeboval jsem o tom zjistit víc.

Motivoval mě David Svoboda nebo Nikola Kučerová, že bude malý zájem, ale opak byl pravdou, letos byl enormní zájem. Nečekal jsem, že budu zvolený.

Napsal jsem tam životopis, kde jsem si z toho trochu dělal legraci, ale možná to zaujalo. Beru to jako novou zkušenost. Olympijský tým mi nabídl nejen obrovskou podporu ve sportu, ale i ve studiu, takže bych zase chtěl něco vrátit a naučit se něco nového. Je to super věc ke sportu, že se něco dozvím a naučím.

Zmiňoval jsi, že se chceš koncentrovat na olympiádu v Paříži. Dovedeš si představit, že budeš po olympiádě ještě pokračovat dál? Jak dlouho vlastně vodák závodí?
Je to hrozně individuální. Štěpánka Hilgertová to dělala poměrně dlouho a takových sportovců je víc. Na Slovensku Michal Martikán je stále aktivní. Minulý týden jsem ho viděl na vodě ve Spojených arabských emirátech a říkal jsem si, že kdybych dokázal v jeho věku sportovat jako on, byl bych rád.

Ale myslím, že takovou dlouhověkost mít nebudu. Strašně mě baví jezdit na vodě, ale občas mi to přijde stereotypní a nedokážu si představit, že bych to měl dělat ještě 10 let. Zároveň na to ale nedokážu odpovědět, co bude za rok a půl.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme