Máma se bála, že se zraním o nábytek, vzpomíná Comaneciová. Ve čtrnácti měla tři olympijská zlata
Jako malá poskakovala kolem nábytku a později se stala slavnou gymnastkou. Zlaté medaile z olympijských her získávala už v dětských letech, různá ocenění sbírá i teď v 55. Pro jedno si teď Rumunka Nadia Comanecionová přijela do Prahy.
„Poskakovala jsem doma tak, jak to malé děti dělají. Ale máma se bála, abych se třeba nezranila o nábytek. Od sousedů zjistila, že kousek od domu je hala na gymnastiku. Tak to začalo a byl to dobrý nápad mě tam přihlásit,“ vzpomíná pro Radiožurnál gymnastka Nadia Comanaciová.
Z malé rumunské tělocvičny dostala do světové gymnastiky hodně rychle. Ve čtrnácti letech tři zlata, dohromady pět medailí z prvních her.
'Dvojicí ruských lyžařů to nemusí končit.' Thomas Bach mluvil na zasedání ANOC o boji s dopingem
Číst článek
„K životu a ke kariéře nejde napsat scénář, prostě se to stalo. Jako dítě jsem si nedovedla představit, že bych nešla do tělocvičny, gymnastiku jsem měla s sebou i v posteli pod polštářem, vstávala jsem s ní. Ale máma vždycky říkala, že můžu cvičit jen, když budu dobrá ve škole,“ směje se .
Je pravda, že Comaneciová asi pár hodin ve škole zameškala, ale tolik jí to mrzet nemusí. Ve výčtu úspěchů vyberme třeba ten, že dostala jako první na olympijských hrách v gymnastice známku deset, víc už dostat nelze.
Z Prahy na protest odletěl celý tým
„Lidé si pamatují desítku v Montrealu, ale byly to i jiné závody. Třeba tady v Praze jsem vyhrála ME v roce 1977. Zvítězila jsem i na tom předchozím a dalším v Kodani. Šampionát byl každé dva roky, takže jsem šest let v kuse vyhrávala na velkých závodech,“ vzpomíná Comaneciová.
V Praze získala svůj druhý titul ve víceboji, ale kvůli sporům okolo výroků rozhodčích celá rumunská výprava odcestovala. Údajně o tom rozhodl sám Nicolae Ceausescu.
„Nikdo netušil, že je to tak vážné. Pak jsem šla na kladinu, docvičila jsem, dostala jsem desítku, zamávala publiku a pak nás všechny odvedli, celý tým. Šli jsme do hotelu, sbalili se a už na nás čekalo letadlo zpět. Já přitom chtěla svou medaili z kladiny. Nikdo se neptal, nikdo moc neřekl,“ vybavuje si 40 let starý šampionát.
Krátce před pádem komunistického režimu v roce 1989 emigrovala do USA, kde v Oklahomě žije dodnes a provozuje gymnastickou akademii. Do Rumunska se ale vrací. Podporuje tam děti, které se sportu věnovat nemohou.
V Praze převzala cenu za významný přínos sportu. Je to také poprvé, kdy dostala sošku a ne medaili. „Je to jiné a jsem plná emocí. Už je to dávno, co jsem závodila. Žijeme v době, kdy lidé zapomínají, co se stalo vloni nebo před dvěma lety,“ zamyslela se Nadia Comaneciová. Ale její 40 let staré záběry z bradel nebo kladiny fanoušci gymnastiky asi těžko vytěsní.
