Každý má nějaké sny. Málokdo si ale asi přeje to, co šestatřicetiletý dobrodruh Milan Světlík. Český projektant, který už 14 let žije ve Spojených státech, plánuje převeslovat Atlantský oceán z New Yorku do Anglie. „Nechtěl bych jednou zestárnout, být na smrtelné posteli a zjistit, že jsem se o to nepokusil,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál.

Praha 15:10 3. února 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co vás přivedlo k myšlence na takovou výpravu?
Není snadné dát na to jednoduchou odpověď. Odmalička mám rád přírodu, sport, žiju aktivně a hlavně jsem velký dobrodruh. Důkazem toho je, že jsem ve dvaadvaceti letech odešel jenom s batohem do Spojených států, kde žiju doteď.

Spousta lidí má ráda sport a žije aktivně, ale přesto je nenapadne převeslovat Atlantský oceán.
Vždycky jsem chtěl dosáhnout něčeho výjimečného. Když se zeptáte mých rodičů nebo přátel, tak vám potvrdí, že jsem byl odjakživa takový blázen, který jako první musí zkusit skočit z nějaké větve do vody nebo ze skály do jezera.

Žijeme v uspěchané době: práce, dům, práce, dům. Devadesát procent lidí si nikdy nesplní své dětské sny. A já bych nechtěl jednou zestárnout, být na smrtelné posteli a zjistit, že jsem se o to nepokusil. To by mi zlomilo srdce.

Cesta za sto tisíc dolarů

Proč zrovna veslování?
V poslední době jsem se začal zajímat o vysokohorskou turistiku. Obdivoval jsem Reinholda Messnera, četl jsem jeho knížky a romantika takových výkonů pro mě byla fascinující. I když nejsem žádný zvláštní atlet, v duchu jsem snil o tom, že něčeho podobného jednou dosáhnu.

Že je oceán možné převeslovat, jsem zjistil na internetu, dá se říct. A začal jsem se o to zajímat. Kontaktoval jsem Bryce Carlsona, který převesloval oceán z Kanady do Evropy a pokořil Guinessův rekord. Dal mi seznam pěti knížek, které mi měly poskytnout dobrý informační základ. Protože ale nemám žádnou trpělivost a všechno musím mít okamžitě, tak jsem žádné knížky nečetl a hned jsem kontaktoval anglickou společnost, na kterou mě odkázal a která staví lodě a je spjatá s veslováním.

S majitelem společnosti jsem se sešel v New Yorku a tak to vlastně doopravdy začalo. Po našem rozhovoru jsem se utvrdil, že jsem schopný to dokázat, že je to v mých silách.

Jaké jsou tedy vaše konkrétní představy o náročnosti celé výpravy?
Plánuji veslovat dvanáct hodin denně, abych byl schopný oceán překonat za tři čtyři měsíce, což bude samozřejmě velká fyzická zátěž. Nedá se navíc odhadnout, jak se na mě cesta podepíše mentálně. Strach z toho ale nemám, naopak se těším.

Další významnou roli bude hrát počasí, které se vůbec nedá předpovědět. Severní Atlantik je známý svým nehostinným počasím, je velmi zamračený, jsou tam proudy, větry, zima. Netuším, jak se budu cítit po týdnu, natož po dvou měsících.

Dvanáct dní v džungli, dvě hodiny spánku denně. Začíná nejtěžší závod světa, nechybí ani Češi

Číst článek

Můžete prozradit, jak hodláte svou cestu financovat?
Sponzory žádné nemám, všechno si platím sám. I z toho důvodu jsem na sebe hrdý, i když bych nějakou finanční pomoc určitě případně uvítal.

Celé mě to vyjde asi na sto tisíc dolarů. Něco jsem si našetřil a k tomu jsem si vzal půjčku na 80 tisíc dolarů. Za tu jsem koupil loď, která samotná stála 75 tisíc, a pak pojištění, lety, registrace, veškeré vybavení a jídlo.

Solární panely a české písničky

Loď budete pohánět pouze vesly a silou svých paží, na palubě ale asi budete mít i nějakou techniku?
Na lodi jsou tři solární panely, které nabíjí dvoje baterie. Všechno je speciálně vyrobené na mořské prostředí. Nemám žádný záložní motor, lodní šroub ani plachtu.

Na baterie je napojený i vodní filtr, který mi bude vyrábět pitnou vodu. Je to v podstatě malá pumpa, která přefiltruje za deset minut jeden litr pitné vody. Na den by mi mohlo stačit pět litrů.

To je asi nejdůležitější přístroj na palubě?
Ano, a právě mému předchůdci Bryceovi Carlsonovi se pumpa po dvou dnech rozbila a celý zbytek cesty musel používat manuální pumpu. To je velká komplikace a upozorňoval mě, abych si nechal celý systém nainstalovat profesionály a případně si udělat kurz na údržbu a opravu. Nebudu to brát na lehkou váhu.

Budete komunikovat se světem?
Na lodi mám zabudovanou navigaci, klasické i satelitní rádio, jsem schopný poslat SMS zprávy, e-mail, telefonovat. Data budou ale velmi omezená. Cestu budu dokumentovat třemi kamerami a na mých webových stránkách budou moct lidé sledovat v živém čase, kde se s lodí nacházím.

Během veslování si budu do reproduktorů přes bluetooth a mp3 přehrávač pouštět hudbu. Ještě stále pracuji na seznamu písniček a sháním i nějaké české songy, abych si trochu připomněl naši kulturu a domovinu.

‚Vstávám v pět ráno‘

Máte s podobnými extrémními výzvami zkušenosti?
Nic srovnatelného, i když nejsem úplný zelenáč. Pracovně jsem se například potápěl do velkých hloubek v Mexickém zálivu, svářeli jsme pod vodou a podobně. Zaběhl jsem si i maraton nebo vylezl sám v zimě na nejvyšší horu Colorada, v podstatě bez jakékoliv přípravy.

Přes dva tisíce kilometrů a šestnáct hodin denně v sedle. To je extrémní cyklistický závod ve Francii

Číst článek

Sám jste říkal, že nejste žádný zvláštní atlet. Z toho plyne, že budete muset podstoupit důkladnou fyzickou přípravu.
Koncem listopadu pro mě skončila sezona, do té doby jsem byl každý víkend na lodi. Pokaždé jsem vesloval šestnáct hodin a spal jen minimálně. Přes zimu vesluji doma na přístroji, což se ale nedá vůbec srovnat. V tomhle směru jsem trochu omezený.

K tomu ale normálně chodíte do práce. Jak nyní vypadá váš běžný den?
Ráno vstanu v pět hodin, nasnídám se, udělám pár kliků a přítahů a jdu do práce. V pět odpoledne přijdu domů, v půl šesté už jsem na mašině a snažím se dvě hodiny veslovat. Do toho se občas projedu na kole nebo si zaběhám.

Od září abstinuji, mám menší dietu a snažím se co nejvíc maximalizovat svůj výkon. Cítím se silně, takže mi to určitě pomáhá.

Čechoameričan

Za mořem jste už čtrnáct let. Jaký je nyní váš vztah k rodné zemi?
Čím déle jsem tady, tak si uvědomuji, jak je České republika bohatá země a jak mi chybí. Jsem patřičně hrdý na to, že jsem Čech.

Co rodina a přátelé?
Jsme v kontaktu přes internet. Určité věci, které tam mám, tady nikdy mít nebudu, srdce mám rozpůlené. Po příjezdu do Ameriky mi trvalo devět let, než jsem se do Česka vrátil.

Devět let bez rodiny není úplně krátká doba.
Na začátku jsem neměl papíry a později zase čas a peníze. V jedné ze svých prvních prací jsem pracoval jako myč nádobí v domově důchodců v severním Hollywoodu a k tomu jsem čistil záchody na pokojích. Dělal jsem od rána od sedmi hodin do deseti do večera s půlhodinovou pauzou na oběd. To neříkám proto, aby mě někdo litoval nebo obdivoval. Zkrátka, pro žádného imigranta to tady není zpočátku jednoduché.

Spoustu lidí mi ale pomohlo a to je i důvod, proč mám rád Spojené státy. Ta myšlenka jednoty, lidskost. Dnes už jsem Američan, jako jsem Čech, ale hned od počátku ke mně byla tato země hostinná.

Jan Suchan, Vít Moravec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít