Jako by celý život trénovali a hráli tenis na betonu a jen jednou do roka přešli na antuku. Podobně se můžou cítit čeští vodní slalomáři na mistrovství Evropy v italské Ivreji. O medaile tam totiž bojují na trati přírodního, kamenitého rázu, zatímco celou kariéru v podstatě tráví na umělých drahách s plastovými nebo betonovými překážkami.

Tento článek je více než rok starý.

Od zpravodaje z místa Ivrea (Itálie) 14:32 7. května 2021 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zvuk šumící vody je pořád víceméně stejný, ale když se člověk zadívá přímo do kanálu, tak se voda zde na přírodním typu trati chová přece jen trochu jinak než na umělých, jako je v pražské Troji. Pozná to někdo, kdo má tak znalé oko jako jeden z českých trenérů Michal Buchtel.

„Rozdíl na přírodních tratích je převážně v tom, že si voda korytem buduje svojí vlastní cestu dolů a v průběhu času se překážky trochu vymílají, můžou se různě formovat a voda se chová pokaždé malinko jinak,“ popisuje pro Radiožurnál.

Když jedou pořád to stejné místo třeba v Troji, tak slalomáři vědí, že voda udělá, na co jsou zvyklí. Zatímco tady jednou provede jednu věc a jindy zase třeba něco záludného.

„Není to stoprocentní, ale v podstatě by v tom tento rozdíl takhle měl být. Na přírodní vodě je daleko častější, že se terén pod lodí mění a nějaký proudek vás může nepředvídatelně odnést trochu jinam, kdežto na umělých slalomových tratích je to víceméně stálé,“ dodává Buchtel.

Závodník se musí chovat trochu jinak:

Je vidět, že zimní příprava k něčemu byla, pochvaluje si kajakář Přindiš první medaili z olympijské sezony

Číst článek

„U jízdy je dobré hodně přemýšlet, dávat si bacha na to, co tam budu mít za vodu, a tomu jízdu trochu přizpůsobit,“ prozrazuje kajakářka Kateřina Kudějová. Ale neznamená to, že by vodním slalomářům závodění na kamenité trati v Ivreji vadilo, právě naopak, je to pro ně výzva se s ní vypořádat.

„Určitě. Tady když to vyjde a klouzne, tak má člověk obrovskou rychlost, kterou na umělé trati těžko dosáhne. Jede to tak nějak samo a nestojí to tolik síly, ale když se to pak pokazí a jsme mimo lajnu, tak to zase strašně bolí. Tak to ale prostě je a myslím, že je škoda, že se to z našeho sportu vytrácí, a jsem strašně rád za trať, jako je Ivrea, kde to pořád máme a můžeme se poprat na jiné vodě,“ říká kajakář Jiří Prskavec.

Na přírodní vodě může znovu ukázat svůj cit a zabojovat už o svůj pátý titul mistra Evropy.

Jan Suchan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít