Polévka a pivo. To je super kombinace na cyklistické ultramaratony, směje se Daniel Polman

Na pátém ročník podniku Ultracycling Dolomitica čekalo účastníky 16 horských sedel, včetně těch nejvyšších v Dolomitech. Sedm z nich má přes 2000 metrů. Daniel Polman zvolil kategorii bez podpory, čelil sám v dešti a zimě, přesto zdolal 675 kilometrů za 35 hodin a 38 minut.

Hradec Králové Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Daniel Polman. | Foto: Archiv Daniela Polmana

„Člověk nese kompletní zodpovědnost na svých bedrech, musí se sám navigovat, shánět pití, jídlo, řešit oblečení, průběžné výsledky, případné poruchy. Do cíle v limitu jsme nakonec v této kategorii dojeli pouze tři," říká Daniel Polman, který už shání peníze na nejtěžší maraton světa, závod přes Ameriku Race Across America.

Letos v létě máte za sebou hned dva velké sportovní úspěchy. O co se jednalo a kde?
Tak ony to nejsou zase až tak velké sportovní úspěchy. Spíš bych řekl, že to jsou takové mé osobní velké životní příběhy. Nicméně v červenci jsem absolvoval závod Ultracycling Dolomitica, což byl ultramaraton – 675 kilometrů dlouhý silniční závod přes 16 dolomitických sedel. Takže jsme nastoupali 17 kilometrů během závodu. Tam jsem zvolil kategorii bez podpory, to znamená, že jsem si vezl všechno sám na kole.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Polman a Ultracycling Dolomitica - nejtěžší horská časovka na světě

Sám na vlastní pěst, na vlastní triko?
Byla to velice zajímavá zkušenost. A krajinově bych řekl nejkrásnější závod, co jsem kdy jel. Protože Dolomity jsou úžasné.

A druhý úspěch? To bylo v Rakousku?
Z druhého závodu jsme se vrátili asi před 10 dny. Mluvím v množném čísle, protože jsme jeli jako tým. Sice jsem to odšlapal na kole já, ale měl jsem s sebou dvě doprovodná auta a bandu kamarádů, kteří mě podporovali. Jednalo se o nejtěžší ultramaraton v Evropě, závod okolo Rakouska Race Around Austria.

Tam to bylo kolik kilometrů?
Bylo to 2 200 kilometrů a 30 000 metrů převýšení. Pro mě to byla obrovská novinka i v tom, že to byl první závod, kde se už musí třeba pracovat i se spánkem. Nakonec jsem spal necelé 4 hodiny za 4 dny a 19 hodin, co jsem to jel.

Kopce, náročné horské terény, to vás v cyklistice hodně baví, jak jsem pochopil. To máte rád?
Kopce mě hodně baví. V kopcích se cítím dobře, umím je poměrně rychle vyjet a docela i slušně sjet. Spíš mě úplně nebaví roviny.

Cyklistická ‚obojživelnice' Jarmila Machačová zvládá závodit na silnici i na dráze

Číst článek

Takže kdybyste jel tady na placce někde po východních Čechách, tak to moc ne.
Tak úplně to nevyhledávám.

Pojďme se vrátit zpátky do Itálie. Co všechno obnáší jet bez podpory 670 kilometrů sám na kole?
Znamená to, že když člověk něco potřebuje, a člověk potřebuje pořád něco, už jen takové ty základní potřeby, jako je záchod a jídlo, tak si prostě musí poradit sám. Znamená to většinou zastavit na benzinkách nebo v nějaké hospůdce, kde jsem si dal polévku a pivo. To jsem zjistil, že je úplně super kombinace na takové ultramaratony. Člověk je v tom závodě opravdu sám za sebe. Sám se naviguje. Takže když se udělá chyba, tak jediný, na koho může nadávat, je on sám.

Ještě bych zdůraznil, že si sám také všechno veze. Takže kolo je potom asi těžší, ne?
Těch 5 až 6 kilogramů navíc na tom kole je. Což je dost znát v těch kopcích. Ale mně to možná vadí i nejvíc spíš v tom ohledu, že je kolo hůř ovladatelné. Trochu mě i víc bolela záda z toho, jak má ten náklad i větší výkyvy pro to kolo, setrvačnost do stran v tom pohybu. Takže jsem vezl něco navíc, ale zase až tolik mi to nevadilo.

Nevadí tedy, když máte zatížené kolo, šlapat do kopce?
Mně osobně ani ne. Ale samozřejmě cítím, že proměnná rychlost je zase poslaná trošku níž.

„Cyklistické ultramaratony jsou krásné v tom, že vytváří příběhy. Závodem žije celá rodina i kamarádi.“

Daniel Polman (cyklomaratonec z Nové Paky)

Ale přeci jen jste nějakou podporu měl i v Itálii. Taková online podpora na dálku. Doma vás hodně sledují a podporují. Manželka byla na telefonu, viďte.
Přesně tak. Manželka byl takový můj sportovní ředitel na dálku. Když mi několikrát blbla navigace, tak jsem jí volal a ona mi díky online přenosu závodu potvrzovala, jestli jsem na trase nebo ne. Tyto ultramaratony jsou krásné v tom, že vytváří příběhy. Do toho závodu vstupuje rodina, vstupují kamarádi. Teď v Rakousku to byla úžasná podpora, kdy mi rodina a nejbližší kamarádi posílali videa a dělali nejrůznější akce u nás na zahradě.

Podporu máte tedy velkou.
Žije tím hrozně moc lidí. Což je obrovský rozdíl oproti tomu, když člověk jede třeba jen o víkendu sobotní maraton. Kvůli tomu nikdo nic podobného dělat nebude. Takže ultramaratony mají obrovskou přidanou hodnotu v tom, že tím závodem nežije jen samotný závodník, ale i dost široké okolí, včetně rodiny a kamarádů.

V Itálii jste ujel 675 kilometrů bez podpory, na vlastní triko, bez žádného podpůrného týmu. Za jak dlouho jste to dal? V této kategorii vás startovalo 10 závodníků, ale dokončili jste závod jen tři?
Přesně tak. Bylo nás tam 10. A tím, že to opravdu bylo 16 tisíc výškových metrů do hodně těžkých a prudkých horských sedel, tak dost lidí zjistilo, že už třeba v půlce kopce ani není schopná jej přejet. Tam i ten náklad na kole už je znát. Já jsem to jel nějakých 35,5 hodiny, v podstatě jsem vůbec nespal. Ale samozřejmě měl jsem hodně zastávek i kvůli jídlu a tak dále. Jelo se mi dobře v těch kopcích. Mně to tam jezdí dobře.

Daniel Polman s dcerou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové. | Foto: Radka Šubrtová

Vy jste se dostal do kvalifikačního limitu na závod, který je ještě mnohem těžší a jede se v Americe. Protože tam je hranice 40 hodin, takže jste to krásně dal.
Já už jsem se nominoval minimálně dvakrát. A teď tím Rakouskem asi potřetí. Tedy nominace na Race Across America jsou, nicméně pro tento závod je potřeba mít také dostatek peněz. A teď to nějak s kamarády, kteří se mnou byli už dvakrát na utramaratonu v Rakousku, dáváme dohromady. Zažili jsme spolu hrozně krásné chvíle. Takže závod v Americe je takový náš společný sen. Třeba jednou si dát tenhle závod a završit naše společné úsilí.

Tak povést se vám to může, protože kvalifikaci už máte. Kdy se to jede, květen, červen?
Amerika se jezdí každý rok a startuje se někdy na začátku června.

‚Kombinace sportu a myšlení.‘ Češi patří v MTBO ke světové špičce, z mistrovství světa přivezli 17 medailí

Číst článek

Ještě bych vás Dane také představil jako novináře.
Ano, jsem už docela dlouho šéfredaktorem časopisu Lidé&Hory. Je to časopis, který vychází šestkrát do roka a je o horách, což mně moc sedí a mám to moc rád. Zabývám se hodně i lezci a vůbec expedicemi. A každý den na náš web dáváme aktuality. Takže jsem rád, že můj profesní život není jen o tom kole, ale spíš i této práci.

A lezete také po těch horách, nebo jen jezdíte?
Lézt, to je už hodně přehnané. Spíš jen tak chodím třeba na nějaké ferraty a tak. To jsou zajištěné cesty, takové těžší turistické výstupy. Takže lezec moc nejsem. Zvládá to se mnou i moje starší dcera. Ta mladší je tu se mnou ve studiu.

Tedy celá rodina je sportovně založena. Když jsme mluvili o vašem snu, podívat se do Ameriky, myslíte, že se to v roce 2019 podaří?
Upřímně řečeno, já bych docela chtěl, ano.

Milan Baják Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme