Jako první handicapovaný jezdec dokončil Dakar. 'Teď se chci soustředit na rallycross,' říká
V sedmnácti letech Albert Llovera startoval na olympijských hrách v Sarajevu. Jako sjezdař. O rok později mu osud převrátil život naruby. Po srážce s traťovým komisařem rodák z Andorry od pasu dolů ochrnul. Zůstal na vozíku. Na sport ale jednapadesátiletý jezdec nezanevřel.
Albert Llovera o tom přesvědčil při nedávné návštěvě mosteckého autodromu. Jen lyže vyměnil za rychlé vozy. Jako první handicapovaný jezdec nejnáročnější dálkovou soutěž mezi kamiony dvakrát dokončil. V roce 2016 skončil pětatřicátý, loni si dokonce o devět příček polepšil.
„Myslím si, že to teď na Dakaru vůbec není těžké. Co jsem se naučil na lyžích, zužitkuju na Dakaru,“ potvrdil svou sportovní všestrannost a zároveň obrovskou chuť poprat se s osudem Albert Llovera.
Macík dojel na letošním Dakaru pátý, v budoucnu však chce překonat otce, který byl čtvrtý
Číst článek
Andořan jezdí v barvách českého týmu Bonver Dakar Project a usedá do kokpitu Tatry. Ve voze má ruční ovládání a nevnímá to jako handicap.
„Pro mě vůbec není těžké, že to ovládám jen rukama. Nemyslím na to, co nemám nebo nemohu mít. To je spíš těžké pochopit pro vás, protože vám jdou myšlenky z hlavy až do nohou,“ říká Llovera.
„Na volantu jsou takové prstýnky – shora plyn, zespodu brzda. Mezi těmi prstýnky a pedály je mechanická vazba, takže když si za to sednu já a šlapu na pedály, tak si musím dávat pozor, abych si nepřiskřípl ruce, protože funguje oboje,“ popsal ruční ovládání dakarského speciálu Lloverův mechanik Jaromír Martinec.
'Vztyčování andorrské vlajky'
Vůbec nejtěžší ale je handicapovaného pilota dostat do kabiny Tatry. „Z obou dvou stran auta jsou taková oka, která tam jsou pro případ, kdyby se auto převrátilo, aby se za ně stavělo na kola. My využíváme toho oka a k tomu máme v kabině na rámu uvázané lano. Je tam kladka a nahoře na tom oku je druhá kladka," popisuje Martinec.
„Albertovi jsme uzpůsobili horolezecký sedák, kterému říkáme tanga. Na ten sedák mu zahákneme karabinu a jeden z nás ho tahá přes tu kladku nahoru, druhý pomáhá, aby se neomlátil o rám, když se dostává do auta. Začali jsme tomu říkat vztyčování andorrské vlajky.“
Jezdec Dakaru by měl milovat přírodu, závod nedělá místo, ale konkurence, říká Aleš Loprais
Číst článek
Horké chvíle ovšem mohou nastat na trati. Jako při první účasti na Dakaru s kamionem. Albert Llovera se teprve učil jezdit v dunách a jeho speciál v nich uvízl. S pomocí přispěchali Holanďané.
„My jsme byli v takovém lavoru a ten Holanďan si nenajel úplně dobře, pak cukl a my jsme se převrátili na bok a na střechu. Já jsem vylezl ven a Albert zůstal vevnitř. Pak jsme tam pět chlapů to auto normálně rozhoupali a převrátili na bok a na kola. Bylo to jednodušší než ho tahat, protože jsme leželi na střeše. Kdyby si Albert v tu chvíli rozepl pásy, tak spadne,“ nabídl historku přímo ze závodu Jaromír Martinec.
Letos posádka na Dakaru chyběla. Ani příští ročník není jisté, jestli se na startu objeví.
„Momentálně nemám žádnou cílovou metu v Dakaru. Jenom se chci prostě zúčastnit, najít sponzory. Teď se chci soustředit na rallycross,“ prozradil své plány Albert Lovera.
