‚Měl jsem víc sil, tak jsem to tam kopnul.‘ Martin Fuksa získal evropské zlato díky manévru v cíli
Své druhé zlato na kilometrové trati získal Martin Fuksa až díky kopnutí lodi do cíle. V posledních centimetrech trati se před Němce Brendela dostal o 87 tisícin sekundy.
„Hrozně moc jsem si to přál. Samozřejmě to byl hodně těžký závod, boj mezi mnou a Sebastianem (Brendelem). Musím říct, že bylo velké přemlouvání. Říkal jsem si: ‚Dám to ještě? Nebo nedám?‘ Nějak jsem v sobě probudil závodního ducha, bolelo to, ale jsem hrozně rád, že jsem to na trati nevzdal a je z toho druhé zlato na kilometru na mistrovství Evropy,“ řekl v rozhovoru pro Radiožurnál Martin Fuksa.
Martin Fuksa je mistrem Evropy. Ve finále kilometru těsně udolal Brendela
Číst článek
Rozhodovalo se až na pásce, vy jste kopnul loď do cíle a díky tomu jste Brendela porazil. Viděl jste to tak i vy? A proč to neudělal on?
Měl jsem víc sil, tak jsem to tam kopnul, on už byl úplně hotový. Člověk to z toho úhlu nevidí přesně, říkal jsem si, že je před mnou. Ve finiši jsem byl úplně kožený, ale řekl jsem si, že loď kopnu. Podíval jsem se doleva a vypadalo to, že jsem to možná dal. V Milána na MS 2015 se to stalo naopak, teď jsem mu to vrátil.
Jak jste se cítil v cíli?
Tak hotový jsem nebyl, uklidnilo mě, když jsem slyšel z cílové věže, že jsem zvítězil. Ale když jsem dojel na plato, tak se ve mně všechno navalilo a byl jsem hrozně hotový, potřeboval jsem si odpočinout. Viděl jsem, že Séba je taky dost hotový. Jsem rád, že jsme v tom nastejno, protože myslím, že to byl super závod pro diváky.
Opodál už sedí dopingový komisař, čeká vás kontrola?
To je nejhorší věc. Když dojedu a povede se mi to, jsem hrozně rád. Ale pak, když vidím komisaře, jak jde za mnou, radost mě přejde. Je to hrozné. Někdy jste druhý a stejně jdete, někdy vyhrajete a jdete stejně. Zdá se mi, že chodím furt jenom já.
Byl jste rád, že jste v průběhu dne změnily podmínky?
Když jsem se rozjížděl, byl jsem hrozně rád, že fouká do zad. To mi vyhovuje. Ale před závodem vítr ustal a vítr foukal možná i trošku proti. Moc jsem to nevnímal, soustředil jsem se na německého soupeře, říkal jsem si, že jede hrozně rychle a já mu neujíždím. Jsem zvyklý, že mu ujíždím, ale chápu, že tohle je velký závod a on se na ně umí připravit dobře a jsem rád, že jsem se připravil líp a porazil jsem ho. Ani nevím o kolik.
O 87 tisícin sekundy.
No vidíte. Když bylo poslední mistrovství v Praze v roce 1958, byl druhý na kilometru. O 49 let později jsem byl druhý já (v Račicích). Pak zemřel. Říkal jsem si, že kdybych vyhrál, věnoval bych to jemu.
