Tomáš Svoboda je triatlonista, kvadriatlonista, akvatlonista, biatlet. Jak se ke všem těmto sportům dostal? Původně začínal jako dítě s bruslením a karate. Se svým bratrem Davidem založili organizaci Kalokagathia Aliance, jejímž cílem je vytvoření multisportovní školy, která stojí na pilířích efektivity, zdraví, prostředí a všestrannosti. Jakým sportovcem se cítí být nejvíce?

Praha 11:49 10. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Tomáši, jaké to je celý život objasňovat lidem, že jste s bratrem Davidem dvojčata a který jsi ty?
Není to tak těžké. Až do střední školy na gymplu jsme se rozdělili, že on pak chodil do normální třídy a já šel do sportovní. Do té doby jsme byli všude spolu. Okruh přátel byl podobný, protože jsme oba ze sportovního prostředí. Když brácha začal reprezentovat a byl známější, tak přibyla skupina lidí, kterým se to muselo říkat. Když jsem poznal, že si ten člověk chce povídat delší dobu, tak jsem upozornil, že nejsem David. Když ne, tak jsem to nechal být...

Fakt? Takže když jsem přiběhla na Duklu a mávala na Davida a byl jsi to ty, tak jsi to přecházel?
Ano. Dokonce, i kdybychom si řekli dvě věty, tak bych dělal, že jsem David. Ani jsem to nezkoumal. Až když se dostalo na nějaké téma, které bylo jasné, že jde o Davida, chvíli jsem ještě hrál tu hru, ale když to nešlo, tak jsem to prozradil.

Dozvěděl ses někdy nějakou peprnost?
To ani ne. Záměny tam byly už dávno, ale peprnosti si neuvědomuji.

Brácha David nedávno zažil poměrně silnou negativní vlnu pozornosti poté, co se vyjádřil ke startu ruských sportovců na olympiádě. Zasáhlo tě to taky?
Taky mě to zasáhlo, ale neumím porovnat, jak to bylo nepříjemné pro něj.

Svoboda čelí důsledkům za relativizování války na Ukrajině. Skončil v Komisi sportovců a dostal důtku

Číst článek

On mi říkal, že se na pár týdnů stranil, auto schoval do garáže a neukazoval se na veřejnosti. Ty ale běháš po světě se stejnou tváří...
Já to ani udělat nemohl. Druhý den jsem šel na nějakou tiskovku, brácha tam ani nedorazil a já pak pochopil, že si mě lidé pletou. Autem jsem jezdil, nikdo mi gumy nepropíchl. V pracovním kolektivu to bylo v pohodě, spíš jim bylo bráchy líto, že to bylo přehnané. Já mezi lidi chodil a možná jsem se cítil zbytečně nepatřičně. To ale říkám teď. Nebylo to pro mě takové drama, pro bráchu určitě ano, o tom radši nebudu mluvit, ale měl to docela těžké.

Vy jste oba začínali s karate. Doporučil bys to chlapcům i holkám, aby se stali komplexním sportovcem?
Když jsme s tím začínali, neměli jsme v úmyslu stát se komplexními sportovci. Karate jsme ale brali vážně, vzali nás tam v osmi letech, i když brali až od deseti let. Mě to ovlivnilo i v přístupu k fyzické stránce. Bylo to tradiční karate, soutěže nebyly to hlavní, ale učili jsme se, abychom žili filozofií bušidó. Odradit soupeře a bojovníka bez boje. Byli jsme v tom vychovávaní, hrozně se mi to líbilo a byl jsem tím dost ovlivněný až do teď. Co se týče sportovní stránky, tak bych to určitě doporučil, protože je tam ovládání dechu, koordinace celého těla. Je to trochu jiná gymnastika, je to tam skryté, není to tak drsné, takže to určitě dobrá forma je.

Tome, čím jsi byl během sportovní kariéry nejvíce?
Nejvíc jsem byl asi plavcem a triatlonistou. Plavcem se cítím od páté třídy až do teď, dělám to skoro každý den. Ráno vstanu v pět hodin, v šest hodin skáču do bazénu. Mám tam tréninkovou skupinu, skvělou trenérku na Slavii v Praze v Edenu a tam mi do toho nic neskočí...

To je pravda, většina lidí v tu dobu spí.
Nemám tu výmluvu, jen vlastní lenost. Odpoledne chodím běhat, ale když nemám cíl, tak to občas opouštím. Pokud jde o kariéru sportovní, tak abych nemusel vysvětlovat všechny disciplíny, tak se považuji za vytrvalostního vícebojaře. Nejvíc asi triatlon, v něm jsem byl nějakou dobu v seniorské reprezentaci. Nikdy jsem ale nebyl profesionál, buď jsem studoval, nebo chodil na nějakou praxi učitelskou, tak jsem to neměl nikdy na sto procent a mohl volit i ostatní víceboje. Ostatní, co byli podporovaní třeba svazem, tak měli dáno, co musí odzávodit. Já jen chtěl, takže když mi to nešlo, šel jsem na jiný závod. Proto mám vyzkoušeno tolik disciplín.

Popiš mi prosím rozdíly mezi triatlonem, kvadriatlonem, aquatlonem a biatletem?
Když jsem dělal triatlon, tak jsem pak jel na dlouhý triatlon na Hawaii, to jsem si chtěl po vysoké škole splnit. Zkoušel jsem se pak prosadit mezi profíkama, ale bylo to finančně hodně náročné, jel jsem jich jen pár a většina se mi nepovedla, jak jsem chtěl. Ve 29 letech jsme pak šel na olympijský triatlon. Mezitím brácha vyhrál olympiádu a moderní pětiboj pořádá na vzdálenostech pětiboje to biathle. Je to plavecko-běžecká kombinace a tam mě vzali v roce 2013. Byl jsem pak třetí na mistrovství světa a tam začal příběh vedlejších disciplín...

Ty jsi hrozně skromný, přitom máš spoustu medailí...
Je potřeba říct, že to jsou disciplíny, které nemají nejvyšší prestiž. Profíci musí na ty největší závody. Spousta triatlonistů se mě ptala, jestli jsem medailista v aquatlonu, což je triatlonová kombinace plavání a běhu. Já říkal, že ne, ale postupně mě přestalo bavit to vysvětlovat, tak jsem se začal na aquatlon hlásit taky. Pak jsme jeli na Evropské hry do Baku a jeden z trenérů, myslím, že to byl pan Zapletal, trenér cyklistů, a jeden zápasník se ptali, co tam budu dělat? Já byl i vlajkonoš a říkal jsem, že triatlon. Oni mysleli, že budu dělat kvadriatlon a to nikdo skoro nezná.

Liší se příprava na tyto disciplíny? Co je v kvadriatlonu ještě dál?
Tam je ještě rychlostní kajak. Začínal jsem úplně od nuly ve 32 letech na kajaku a je to hodně vratké. Měl jsem širší, abych to zvládl, protože se jezdí na přírodní vodě. Padal jsem pořád do Vltavy, ale nějak se to naučil a s trochu širším kajakem jsem byl stabilnější, ale pomalejší. Základ jsme měl v plavání a běhu a podle času jsem trénoval cyklistiku a kajak. Když jsem se to potřeboval naučit, abych jezdil samostatně, tak jsem chodil pětkrát týdně do oddílu. Měl jsem trenéra Davida Kotrče, který se mnou měl trpělivost. Pak už jsem jezdil sám.

Tome, co jsi vystudoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu?
Tehdy to ještě šlo, tak jsem měl jednoobor tělesná výchova a sport. Pak byly specializace, ty byly velice důležité, protože jinak bych byl tělocvikář. Měl jsem specializace na vytrvalostní víceboje a plavání.

Studoval jsi vlastní disciplínu.
Ano. Od 18 let, když jsem změnil sport, tak jsem trenéry moc neměl a šel svojí cestou. Začínal jsem na ČVUT, ale pak jsem šel na FTVS a myslel si, že mě tam naučí, co mám dělat, abych vyhrával závody. Pak jsem zjistil, že to tak nefunguje, ale dalo mi to spoustu dobrého, bylo to úžasné období. Stal jsem se trenérem sám sobě.

A koho trénuješ teď?
Přímo teď nemám nikoho, ale před pár měsíci jsem spolupracoval s bývalou olympioničkou na maraton Marcelou Joglovou, co se chtěla připravit na triatlon, tak jsem jí pomohl s plánem. To mě velice bavilo, byla neskutečně šikovná. S talentovanými lidmi se pracuje strašně dobře. Když jsem udělal FTVS, chtěl jsem zkoušet všechno od dětí na sportovní škole přes sportovní děti, mládežnické reprezentanty na horských kolech, amatérské triatlonisty a běžce. Bavilo mě to v tom, že jsem chtěl zkusit všechny úrovně, věkové skupiny. Teď mě mimořádně baví dělat trenéra studentům ČVUT, kdy mají dobrovolný sportovní program, kde si z 50 sportů vyberou, co chtějí dělat, a jsou tam nadšenci. Nejsou tam z donucení. Vždycky to vychvaluji, jak mě to baví, ale někdo kontruje, že nemám tu realitu, oni to chtějí. Jasně, já bych to ale nedělal na škole, kde to dělat nechtějí, já jsem si to našel.

Rusko jako agresor? Může to být mýlka, řekl Svoboda z komise sportovců. Za svoje výroky čelí kritice

Číst článek

Je těžké dnes motivovat děti ke sportu?
To nevím, neznám tu odpověď, protože ke mě chodí motivované děti. U menších to člověk nepozná, jestli je to přes rodiče, nebo od nich samotných. Pozná se to ale později, jestli to chce máma s tátou, nebo to dítě. Já jsem vždy na straně sportovce, s tím chci mít dobrý vztah. Raději ho vyhodím, aby nebyl znechucený. Hlavně neškodit, to je zásada, pak se dá pomáhat.

Tomáš Svoboda je zakladatelem projektu Kalokagathia Aliance. O co jde?
Doslovný překlad z řečtiny je krása a dobro. V přeneseném významu je to o tom, že lidé, kteří tomu věřili, tak se snažili kultivovat svá těla, mysl a charakter najednou. Sport a fyzická zátěž k tomu patřila. Společenská smetánka ve zlatém období v Řecku vyznávala tento ideál. Mělo to vývoj v různých kulturách po celém světě. V 19. století na tomto principu vznikl Sokol a na konci 19. století baron Pierre de Coubertin na tomto základu obnovil olympijské hry. My chceme naplňovat tento ideál v 21. století. Není to nic nového, ale ve sportovních oddílech se potýkáme s problémy, které je potřeba vyřešit. Od píky vybudovat, jak to má být a proč tomu tak není. Máme nějaký koncept...

A to mluvíme tedy o založení školy?
Ano, ale bohužel nejde jen sportovní část přidat ke škole. Je to natolik jiné, takže nám se nehodí, aby děti seděly ve škole a neefektivně tam trávily čas, někdo je pak někam převážel na kroužky. Koncept stojí na čtyřech pilířích: efektivitě, všestrannosti, zdraví a prostředí, které musíme vytvořit. Aby měli lidé stejnou ideu jako děti, škola, učitelé a trenéři a to nikde není. Na spoustě místech jsou dobří trenéři a učitelé, ale nejsou spojení pro jeden cíl, aby dětem, které chtějí kloubit sport a vzdělání, tak aby jim vytvořili podmínky. Spousta mladých lidí musí volit jedno, nebo druhé. Je to škoda a my bychom chtěli, kdyby si vybrali tuto těžkou cestu, tak aby měli podmínky, jedno místo, kde je to možné. Když se nám to povede ukázat, tak to může vznikat jinde.

V jaké fázi je projekt školy?
Měli jsme několik míst, dokonce zažádáno na MŠMT o akreditaci. Teď to trochu usnulo covidem a pak se občas objevilo nějaké místo na sportoviště a my přemýšleli, jak k tomu udělat školu. Už bylo asi šest lokalit a teď jsem se propojil s několika lidmi, co založili školu a inspirovali mě, protože mají trochu alternativnější přístup ke vzdělávání, tak s nimi bych spojil síly. Od podání žádosti musí proběhnout minimálně rok, tak bychom v září museli mít místo, abychom mohli začít příští září. Už jsme několikrát začít mohli, ale potřebujeme mít ty sportoviště blízko. Je to velká věc pro investora, a když uvažujeme o lokalitách, tak v Praze by to bylo nejlepší, ale je to strašně drahé. Ve středních Čechách je to lehčí, ale investor potřebuje mít u sportoviště jistotu, že bude využívané. Nikdo nám nedá miliardu, abychom si s tím dělali, co chceme. Projekt ale žije, stane se to, ale chceme to mít hned napoprvé dobře. Chceme tu myšlenku opravdu naplnit.

Tome, co bylo nejextrémnějším zážitkem, co jsi zažil? Byl to ironman na Havaji?
To byl velmi intenzivní zážitek, protože to bylo splnění snu, který jsem měl od té doby, co jsem začal s triatlonem. Možná ale můj první ironman v Boltonu, který jsem jel po státnicích na vejšce, bez tréninku, tak byl asi i silnější zážitek. Dojel jsem sice asi sto dvacátý, ale zjistil jsem, že to jde. Měl jsem pak pocit, že dokážu cokoliv. Ženské mi říkaly, že to zažily taky, že po porodu to mají taky tak. Havaj má tu auru toho, že tam ten sport vznikl, takže jsem to taky tak vnímal.

34:08

Myšlenka oddělení politiky od sportu je v moderním světě naivní, říká trenér moderních pětibojařů Kučera

Číst článek

Když mluvíme o extrémních závodech, tak v Česku je pro běžce Vltava run. Kolikrát jsi startoval?
Běžel jsem jen dvakrát, ale sestavoval jsem týmy, takže jsem tam byl celkem pětkrát.

To je ten tým Kalokagathia Aliance? Jak to tady funguje?
Když jsem dělal kvadriatlon, byly tam závody štafet, takže jsem sestavoval specialisty na každou disciplínu. Tím, že jsem dělal několik let vše po svém a jezdil na závody sám, tak mě strašně bavily týmové akce. Objevovaly se další závody, týmových akcí je celá řada. Začali jsme třemi závody za rok a dostali jsme se až na jedenáct závodů za sezonu. Na Vltava runu je dvanáct běžců, to je vlastně fotbalový tým a hrozně se mi líbilo sestavovat týmy z kamarádů a jejich kamarádů.

Další zajímavý závod v Česku je Prague City Swim. O co v něm jde?
Je to plavecký závod a pokud jde o týmy, tak jsou tam paddleboardové týmy. Dvakrát jsme se pokoušeli tým sestavit, ale zatím jsme to neudělali. Hlavním závodem je plavecký závod na 1600 metrů nebo na 800 metrů anebo ještě dvoustovka a paddleboardové závody. ALSA to má jako propagační závod, událost, kterou upozorňuje na amyotrofickou laterální sklerózu. Někteří pacienti jedou na paddleboardu nebo je někdo veze. Je to taková propagační akce. Nás to zaujalo proto, že plaveckých závodů pro veřejnost je minimum. Na plavecké závody většinou chodí lidé, co hodně trénují, ale hobby amatéři moc ne.

Plave se ve Vltavě, neodradí to někoho?
Možná jo, ale první ročníky byly na Střeleckém ostrově. Plaval jsem vždy v neoprenu, ale dalo se to zvládnout i bez toho. Co by tě na tom odrazovalo?

Ta špína.
Špína? My tu Vltavu máme hrozně čistou. Není to jako na Šumavě, nějaká špína tam je, ale není zdravotně závadná. Konalo se tam několik akcí i v triatlonu a velmi pečlivě zkoumali kvalitu vody.

Ty jsi ambasadorem organizace ALSA. Proč sis vybral právě tuhle organizaci?

Šel jsem na to přes plavecký závod, viděl jsem tam své kamarády, tak mě to zaujalo. Brácha byl osloven, jestli by nebyl ambasador, protože v pětiboji je plavání, v triatlonu taky, takže jsme řekli, že ano. Když můžeme, tak se účastníme těch akcí. Letos to máme v plánu znovu a trochu pomáhat s propagací.

Je plavání to, co mohou pacienti s ALS provozovat?
Záleží, v jaké fázi nemoc je. Plavání je velmi vhodné a zdravé jako kompenzační cvičení pro rehabilitace. Pacienti s ALS v začátcích určitě mohou. Je vynikající, že se na tuto nemoc upozorňuje sportovní akcí.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít