Trochu jiný závod. Řev vojáků, pojídání kobylek a další psychické či fyzické překážky

Uběhnout šestnáct kilometrů, zdolat přitom šedesát překážek a poslouchat u toho řev vojáků. To si vyzkoušeli ve Vyškově účastníci Army Runu. Ve vojenském újezdu se nesešlo jen pár nadšenců, ale takřka tisíc závodníků, i když někteří zvolili kratší trať.

Vyškov Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Účastníci Army Runu musí sníst například červy. | Zdroj: Facebook Army Run

Nejdřív společná rozcvička a potom start, který řídí voják s dýmovnicí a pistolí.

Co musí účastníci Army Runu absolvovat řekl Radiožurnálu organizátor Jiří Nikodým: „Není to jenom o běhání a fyzické kondici, ale hodně i o mentální síle každého člověka. Na trati jsou i psychické překážky, a ty jsou daleko složitější, než udělat shyby, nebo proběhnout bahnem.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Army Run ve Vyškově

Příkladem mentální překážky je například pojídání červů či jiného hmyzu. „Nakonec účastníci zjistí, že je to jedna z těch slabších záležitostí. Jsou překážky typu, že je opuštěný dům, kde je absolutní temnota a je tam nasimulovaná situace, kdy například dítě křičí v kočárku, takže to nahání trochu stavy úzkosti,“ popisuje Nikodým.

Na posledních metrech motivuje vojenský řev Jakuba Podzimka: „Kde se flákáš? Pojď! Zaber! Makej. Jdi si pro medaili!“ „Tohle mi moc nevyhovuje, protože já mám potom divnou psychiku. Začnu mít husí kůži, zpomalím, ale nějak se s tím vždycky vypořádám,“ říká vítěz mužské části Podzimek.

První žena v cíli Petra Veselá má na křik vojáků jiný názor. „Mě to motivuje, mám ráda vojenský dril, takže mě to hecuje k výkonu. Mám nad sebou ráda pevnou hůl,“ říká s tím, že ji vojáci tentokrát možná trochu šetřili. A co pro ni bylo na trati nejtěžší? „Bylo hrozně těžké rozkousat kobylku, byla hrozně tvrdá, a to jsem si vybrala nejmenší. Bývají červíci a teď byly dvakrát kobylky a byly hnusné.“

Kromě hmyzu se závodníci museli na trati popasovat i s kuřecími vnitřnostmi. Ty ale nemuseli jíst, stačilo jimi prolézt. „Smrdělo to, ale naštěstí tam byla tma, takže to nebylo vidět, jenom cítit,“ říká Petra Veselá. I po náročném závodě dostává svému příjmení. Při jejím širokém úsměvu jí doslova září bíle zuby z jinak totálně zabláceného obličeje.

David Nekvinda, niš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme