Žádné smeče, jen černá práce. 'Ne každého to baví,' říká o pozici libera Pfeffer z mistrovského Karlovarska
Je to svým způsobem nevděčná práce. Libera nejčastěji vybírají tvrdé rány soupeře, často se vrhají na zem, divák nikdy neuvidí, jak úspěšnou smečí zakončí. Jenže bez nich by to na volejbalové palubovce nešlo.
Když sledujete volejbalový zápas, toho chlápka prostě hned poznáte. Má barevně úplně jiný dres než všichni ostatní. A když se na hru trochu víc soustředíte, možná zaregistrujete, že je mnohem menší než jeho spoluhráči, a po čase vám dojde, že jste se od něj za celý set nedočkali jediného útoku a že nesložil jediný balon.
„Ne každého to baví a ne každý by to chtěl hrát,“ říká Dominik Pfeffer, libero mistrovského Karlovarska.
Mistři po čtyřech letech existence. Karlovarsko ovládlo volejbalovou extraligu
Číst článek
„Natržené lýtko jsem měl, kolena odřená, lokty, boky, všechno. Mnohdy jsou i srážky se spoluhráči, což je hodně nebezpečné. Nebo míčem do hlavy, to je běžná záležitost, zvlášť v tom zápalu, kdy člověk nepřemýšlí, nedívá se okolo a běží za míčem,“ popisuje úskalí libera Pfeffer.
Ano, obětavé libero by snad skočilo rybičku i mezi fanoušky na tribunu, jen aby vrátilo míč do hry. Proto se rozhodně hodí mít tělo o něco gumovější než ostatní a asi právě proto je často tenhle post obsazován hráči se snad až nevolejbalovou postavou. Tedy on je i Daniel Pfeffer pořád docela vysoký muž, ale vedle dvoumetrových čahounů vypadá na palubovce s nadsázkou řečeno jako skřítek.
„To jsem rád, že jste řekl, že jsem vysoký chlap. To si asi nahraju. Já si z ostatních dělám legraci, že jsou dvoumetroví kolohnáti, a oni o mně zase říkají, že jsem trpaslík. Na hřišti jsem prostě nejmenší a mých ubohých 184 centimetrů tam nic neznamená. Ale je pravda, že v naší rodině jsem nejvyšším členem široko daleko, takže tam se zase cítím dobře,“ usmívá se Pfeffer a popisuje, jak tenká je hranice mezi přívlastky malý a velký.
'Poctivě dřeme a podařilo se to.' Před čtyřmi lety ještě klub neexistoval, teď Karlovarsko slaví titul
Číst článek
Ve volejbalové kabině samozřejmě slýchají libera často narážky na svou výšku, i když se nemusí vyplatit je dráždit.
„Občas tam nějaké vtipné hlášky padnou, ale zase je zbytečné do nich rýpat, protože člověk ví, že je pak bude tým potřebovat,“ říká libero Milan Moník, po extraligovém play-off unavený člen kladenského týmu.
Na palubovce strávil spoustu času, i když pravda, tribuny nebouřily po každém jeho dotyku s míčem, ovací za přesnou smeč a získaný bod se prostě na tomhle postu nedočká.
„Tohle už mám za sebou. Možná v těch začátcích, kdy jsem byl ještě mlaďounký a začínal jsem na liberu, tak jsem si říkal, že bych taky chtěl dávat body, ale pak si člověk najde úplně jiné činnosti a jinou radost. Je fakt, že je to taková neviditelná práce. Obrana, přihrávání, balony zadarmo, vykrývání… Jsou to prostě situace, které laik moc nevidí, ale odborník nad nimi žasne,“ dodává se smíchem Daniel Pfeffer, nejmenší muž na palubovce s významnou volejbalovou rolí.
