Předchozích osm hokejových mistrovství světa na českém území
Už za pět dnů odstartuje v Praze a Ostravě 68. mistrovství světa v ledním hokeji. Seriál tohoto týdne proto bude ve vysílání Dopoledního Radiožurnálu patřit právě této události. Na území naší země se šampionát vrací po 12 letech a podeváté v historii. Jaké bylo ono osmero předchozích zastavení?
Osm hokejových mistrovství světa konaných u nás má dva společné jmenovatele - vždy mělo centrum v Praze a českoslovenští reprezentanti pokaždé dosáhli na některý z cenných kovů.
Poprvé se v tehdejším Československu sešla nejlepší světová mužstva v Praze v roce 1933. Na první umělé ploše u nás v Praze na Štvanici neměly konkurenci zámořské týmy. Američanům se na sedmém šampionátu premiérově povedlo pokořit Kanaďany a dobít zlato. Ve vynikající kulise - za devět dnů navštívilo turnaj více než 100 tisíc lidí - získali Čechoslováci bronz, když klíčové utkání s Rakouskem rozhodla dvěma brankami tehdejší hvězda první velikosti, střední útočník Josef Maleček.
Opět na Štvanici jsme hokejové mistrovství světa hostili v roce 1938. Naši měli poprvé trenéra, Kanaďana Mika Bucknu, a vedeni brankářem Modrým a už zmíněným Malečkem dosáhli opět na třetí příčku. Lepší byli mezi čtrnácti celky jen druzí Britové a vítězní Kanaďané.
První šampionát po druhé světové válce organizovala Praha v únoru 1947. Českoslovenští hokejisté, opět pod trenérem Bucknou a v čele se Zábrodským, který v sedmi utkáních skóroval 29krát, dalšími skvělými útočníky Drobným a Konopáskem, kapitánem Palcaltem, nebo brankářskou oporou Modrým, prohráli předposlední duel s dalším favoritem ze Švédska 1:2 a v zisk vysněného titulu už nedoufal ani Stanislav Konopásek.
"Jasně že jsme nevěřili, že by mohli Rakušané porazit Švédy. Ale zase tak špatní Rakušané nebyli, protože jim hráli ještě předváleční borci. Náhodou se jim to podařilo. Myslím, že jim třeba náš rozhodčí Okoličány něco připísknul, a tak nakonec vyhráli. Ovšem my jsme ještě museli bojovat s Amerikou. Amerika nebyla špatná, ale my jsme jim dali šest gólů! To jsme museli zahrát asi moc dobře," vzpomíná útočník Konopásek.
Československý hokej se tak mohl v roce 1947 radovat z historicky prvního světového primátu - navíc vybojovaného na domácí půdě!
Počtvrté uspořádalo Československo hokejový světový šampionát v roce 1959, kdy naposledy viděl boje o medaile už zakrytý štvanický stadion v Praze. Naši reprezentanti ve finálové skupině podlehli Sovětům i Američanům. Aby dosáhli na bronz, museli v posledním střetnutí porazit o dva góly do té chvíle suverénní Kanadu. Podařilo se, když v poslední minutě zvýšil do prázdné branky na 5:3 Miroslav Vlach.
Roku 1972 se mistrovství světa hrálo v nové sportovní hale. Předtím devětkrát za sebou triumfovali na šampionátech Sověti. Branku Československa tehdy hájil Jiří Holeček.
"My jsme věděli, že celý národ si přeje hlavně porazit Sovětský svaz a že by nám prominuli i případnou porážku třeba se Švédskem. My jsme celé mistrovství absolvovali ve velmi bojové náladě a věřili jsme si, že kde jinde bychom měli dokázat získat titul mistra světa když ne doma," připomíná atmosféru šampionátu v roce 1972 Jiří Holeček.
Podařilo se. Naši se Sověty poprvé remizovali a v rozhodujícím souboji je 3:2 porazili. Vítězný gól dal Jaroslav Holík. Tým kapitána Pospíšila vrátil do Československa titul mistra světa po 23 letech.
Ve druhé zlaté éře našeho hokeje chtěli Čechoslováci v roce 1978 zlato potřetí za sebou. Po Katovicích a Vídni procházelo v Praze mužstvo kolem Holečka, Machače, Hlinky, Martince, Nového nebo bratrů Šťastných turnajem bez zaváhání. Úspěšně se vyrovnávalo s velkým tlakem domácího prostředí a před posledním utkáním se Sovětským svazem stačila k titulu i prohra o jeden gól.
"Hráli jsme opravdu dobře - až na to poslední utkání, které bylo ještě takovým způsobem nějaké nešťastné. Dodneška si myslíme, že jsme nesprávně ztratili titul. Dali jsme branku, která nebyla uznaná. To znamená, že jsme prohráli s tehdejšími Sověty 1:3, ta druhá branka by to bývala všechno vyřešila. Nedá se nic dělat, taková historie už zůstane navždy, byli jsme stříbrní. Ale byli jsme přeci jen smutní," prohlašuje i dnes o šampionátu 1978 tehdy trenér naší reprezentace Karel Guth.
Na mistrovství světa v roce 1985 proklouzli Čechoslováci s trenérem Bukačem do finálové skupiny až ze 4. místa, ale pak se rozjeli. První přišel na řadu předtím pětkrát za sebou zlatý Sovětský svaz, jak dokládá záznam z tehdejšího přímého rozhlasového přenosu:
"Začíná sedmá minuta, věřme, že bude lepší, než ta, která právě skončila. Růžička a gól! Růžička príklepom zaznamenáva vedúci gól po nedorozumení pred Sovietskou bránkou..."
Vynikající brankář Jiří Králík a vítězná trefa Dušana Paška poté dotáhli náš tým k výhře. Následovala 11gólová nadílka Spojeným státům americkým a v přímém souboji s Kanadou o zlato hattrick Jiřího Šejby, gól Jiřího Lály do prázdné branky a pak už radost ze zlatých medailí.
Zatím naposledy se nejlepší světová mužstva u nás sešla před dvanácti lety. Naposledy spolu také v jednom týmu nastoupili Češi a Slováci. Poprvé se naopak o těch nejlepších rozhodovalo v play-off. Naši reprezentanti v něm zvládli klíčové čtvrtfinále, ale v samostatných nájezdech už ne semifinále proti Finům. Po výhře nad Švýcary nakonec získali bronz. Zlato patřilo Švédsku.
