Mentální kouč Mühlfeit dříve dělal pro Gatese, dnes radí sportovcům Schickovi, Samkové či Lehečkovi
V New Yorku je na krátké dovolené, ale velkou část z ní už strávil na tenisových kurtech. Jan Mühlfeit je mentálním koučem a jeden z jeho svěřenců Jiří Lehečka úspěšně bojuje v grandslamové juniorce US Open. Kromě toho pomáhá po telefonu reprezentačnímu fotbalistovi Patriku Schickovi, který má před sebou kvalifikační zápas v Kosovu, a volá také třeba do Číny Martinovi Křížovi na světový šampionát basketbalistů.
„Dvaadvacet let jsem byl v Microsoftu a byl prezidentem pro Evropu, takže jsem poznal momenty, kdy jste úplně nahoře. Když jsem pracoval pro Billa Gatese, tak jsem byl čtyřikrát za sebou se svým regionem střední a východní Evropy nejlepším manažerem na světě, když byla firma největší na burze. Pak jsem byl osm let prezidentem pro Evropu a zažil také velmi úspěšné období, ale současně jsem zažil totální pád,“ říká Mühlfeit v rozhovoru pro Radiožurnál.
Více volných karet, ale velká konkurence. Být tenisovým juniorem v Česku i v USA má své klady i zápory
Číst článek
Co se stalo?
V letech 2011, 2012 jsem měl takovou depresi, že jsem byl hospitalizovaný v psychiatrické léčebně u Cyrila Höschla. A dva měsíce jsem se těšil na to, že umřu. Takže o psychice člověka jsem se naučil díky vlastním zkušenostem. To je k nezaplacení. Zjistil jsem na sobě, jak se člověk chová v různých situacích. A tak teď pomáhám manažerům, hercům, ale hlavně sportovcům. Předním olympionikům, ale taky mladým talentům, jakým je třeba Jirka Lehečka.
A to napadlo vás, že byste mohl být mentálním koučem, s tím, co jste prožil?
Mě to nenapadlo, ale před lety jsem potkal moderního pětibojaře Davida Svobodu a on se mě zeptal, jestli bych ho nechtěl mentálně koučovat. Tak jsem mu řekl, že proč ne, protože jsem už koučoval české Miss a ty TOP manažery, takže jsem začal s Davidem.
Pak jsem se potkal s Jirkou Kejvalem, šéfem Českého olympijského výboru a členem Mezinárodního olympijského výboru, to je můj kamarád. A on mi říkal, jestli bych neudělal něco pro sportovce, tak takhle to začalo. Už jsou to nějaké čtyři roky, co pomáhám různým sportovním svazům, spolupracuji s týmem snowboardistky Evy Samkové, s fotbalistou Patrikem Schickem, který teď přestoupil z Říma do Lipska.
Sám jste byl také sportovec?
Jsem bývalý tenista, jsem o dva roky mladší než Ivan Lendl, i když samozřejmě jsem nikdy nebyl tak dobrý jako on. Ale hrál jsem nějakou dorosteneckou ligu tenkrát.
Jak se vám tyto zkušenosti hodí při práci s tenistou Jiřím Lehečkou?
Je výhoda, že znám údery, rozumím tomu, co se děje na kurtu, ale vždycky jsou to dvě bitvy. Jedna na dvorci a druhá v hráčově hlavě. A ti, co to pochopí, jsou pak nahoře. To je důvod, proč dominují Novak Djoković, Roger Federer a Rafael Nadal. Když se na tenisty z první stovky díváte na tréninku, úderově jsou na tom všichni tak nějak podobně. Ale rozdíl udělá to, jak dobře člověk dokáže zahrát v těžkých chvílích.
‚Je to tu masakr od rána do večera.‘ Juniorské US Open je náročné i pro trenéra Michala Navrátila
Číst článek
To je ta mentální odolnost, schopnost podávat optimální výkon i v těžké chvíli. Pokud je člověk v zóně, jak se tomu říká ve sportu, tak může předvádět až pětinásobně lepší výkon než normálně. A hlavně se vylučuje první chemikálie endorfin, člověk necítí bolest. To je i důvod proč osmatřicetiletý Federer porazí v pátém setu mnohem mladšího kluka, i když se mu to teď zrovna na US Open nepodařilo.
To asi bude podobné i u Nadala, u kterého se říká, že má práh bolesti hodně posunutý?'
Určitě, on to utkání tak prožívá, že tu bolest necítí.
Takže do nějaké hranice se dá hlava takto oklamat?
Samozřejmě, do jisté míry ano. Vezměte si Emila Zátopka, který říkal: „Když nemůžeš, tak přidej.“ Mluvili jsme o jedné chemikálii, o endorfinu. A pak je ta druhá – dopamin. A ta funguje tak, že když si představím ten cíl, jak se blíží, tak jsem schopný ještě v té činnosti zrychlit.
To je důvod, proč třeba běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová vyhrála v roce 2006 olympiádu, ještě kilometr před cílem prohrávala, ale dokázala se dostat do zóny, vyloučily se endorfiny. Ona mi pak říkala: „Já jsem si představila ten cíl, a navíc si představila, že tam na ní čeká Lucka.“ Její dcera, a to ji zrychlilo.
Je u tenistů složitější si ten cíl představit, když se mají koncentrovat jen na jeden nejbližší míček?
Složitější to samozřejmě je, u tenisu je ještě hodně důležitá jedna věc, kterou můžeme vidět na Federerovi. On tím, jak toho má hodně nahráno, a tím, že hraje až devadesát procent času v zóně, tak toho v zápase naběhá o jednu třetinu méně než ostatní. Protože když on zahraje úder, tak přemýšlí o třech variantách, jak mu to může soupeř vrátit. Říkal to i na tiskovce. Ostatní přemýšlí o pěti, tak se musejí víc hýbat.
Jaké jsou třeba další rozdíly mezi špičkou a těmi dalšími?
Třeba Federer má o pětadvacet procent rychlejší druhé podání než většina elitních profesionálů. Protože druhé podání je ohromný stres, to když zkazíte, tak je dvojchyba, bod pro soupeře. O on to tam přesto dál sází. Podobné to bude i u Nadala nebo Djokoviće. I proto mám k té první trojce obrovskou úctu.
Světlá budoucnost českého mužského tenisu
Jak vidíte Jiřího Lehečku?
Řeknu nejdřív něco obecného. Český tenis má hodně nadějí a je dobře, že jim dává kapitán Jaroslav Navrátil šanci být v daviscupovém týmu. Jirka je určitě ohromný talent, to jsme mohli právě na Davis Cupu vidět, když při své premiéře málem porazil hráče z první padesátky světového žebříčku.
Co čeká Schicka v Lipsku? Konkurence v útoku, mladý trenér i zápasy v Lize mistrů
Číst článek
Má výtečné fyzické předpoklady, techniku úderů, silné podání. A pak je tam hlava, mentální odolnost. To, co se buduje krok za krokem, a s čím mu můžu pomoci. Ale určitě je to velká naděje podobně jako Jonáš Forejtek, Dalibor Svrčina a další. A jsem rád, že z toho českého tenisového podhoubí zase vyrůstají hráči, kteří jednou mohou být v nejlepší světové desítce.
Při zápasech si Jiří Lehečka občas nadává, není na sebe až moc přísný?
Na tom hodně pracujeme. Samozřejmě si něco pro sebe říct můžu, ale musím jet dál. Když se začnu peskovat za jeden, dva nepovedené údery, tak si musím uvědomit, že v tu chvíli mám na kurtu jednoho soupeře na druhé straně a druhého v sobě, protože to začnu kazit, přestanu si věřit, a tak dále.
U mentální odolnosti jsou důležité tři věci. Jak stojíme, jak dýcháme, a jak spolu uvnitř mluvíme. A v momentě, kdybych měl nějaké poraženecké myšlenky, poraženecký interní dialog, tak to není dobré. Na tomhle s Jirkou i s trenérem Michalem Navrátilem hodně pracujeme.
Zlepší se to i věkem?
U mladých hráčů, kterým je sedmnáct, osmnáct, je nějaká mysl, mentální odolnost, která se pak ale buduje. A zase to ukážu na Federerovi. Když se podíváte na videa, jak v patnácti mlátil raketami a jak vyklidněný je dnes, tak to stojí nějaké úsilí, musí se to budovat.
Jak spolu komunikujete?
Občas se vídáme, třeba v Prostějově, ale hlavně spolu mluvíme po telefonu. I s ostatními sportovci. Tím, jak cestují po světě, dělají různé věci. Mám šermíře, jachtaře, fotbalisty, basketbalisty, lyžaře. Dnes je výhoda, že můžeme přes telefon udělat videokonferenci, mluvíme na sebe, vidíme se u toho, můžu jim u toho něco psát na tabuli, to je v pohodě.
Jsou to často i hodně odlišné sporty, které jste jmenoval, co je spojuje?
Hodně lidí, i trenérů, si myslí, že je to úplně jiné, ale hlava je stejná. Ta nerozlišuje, jestli zpívám, jsem v práci nebo dělám nějaký sport. Mentální odolnost je jedna a ta stejná a dá se budovat v úplně normálních situacích.
Třeba když jdu venčit psa, a nedělám u toho nic jiného, nepíšu SMS zprávy a tak dále, ale soustředím se jen na to venčení psa, tak dělám totální mentální trénink. Můžu pít nevědomě vodu, ale také i vědomě. Čím víc věcí dělám vědomě, tak tím víc zklidňuju část mozku, která vyvolává stres. A projevuje se to v jakékoli činnosti.
‚Sám jsem cítil, že potřebuji změnu.‘ Fotbalista Schick se těší na působení v bundesligovém Lipsku
Číst článek
Fungovalo to i u práce s Billem Gatesem?
Když jsem seděl proti Billu Gatesovi a Stevu Ballmerovi, což byli nebohatší muži na světě číslo jedna a číslo tři, a oni mě zkoušeli z čísel, tak kdybych si řekl, že oni jsou nejbohatší lidi světa a já český kluk z vesnice, tak by to nefungovalo. Vy si tu hlavu musíte nastavit tak, že je skvělé, že tady spolu vedeme dialog.
AS Řím pro Schicka nebyl
Jak si to může říct sportovec?
Třeba Patrik Schick, když hrál v Itálii a na druhé straně proti němu byl poprvé Cristiano Ronaldo, tak jsem se ho ptal, jaké to bylo. A on mi řekl: „On normálně stojí jako sfinga, kouká do jednoho místa, nebaví se z nikým.“ Tak mu říkám, že je to proto, že zápas nejdřív vyhrává ve své hlavě a pak jde bojovat teprve.
Takto to dělají všichni válečníci už dlouho. Takže jsem mu řekl, že může udělat dvě věci. Buď může dostat strach, že nikdy nebude tak dobrý jako Ronaldo. Anebo že si řekne, že je Patrik Schick, je mu teprve třiadvacet let a už hraje s Ronaldem. Tak, která možnost je lepší?
Bavil jste se s ním i o tom, jestli je lepší AS Řím nebo Lipsko, kam teď přešel?
Probírali jsme to, ale to je hlavně na agentovi. Já mu nemůžu říct, jaký tým je pro něj sportovně dobrý nebo špatný. Ale na základě toho, co fotbalistům vyjde v talentových testech a jakou mají povahu, tak jim můžu říct, jestli se do toho klubu hodí víc nebo míň.
Po dvou týdnech, co jsem ho sledoval v AS Řím, a Patrik by vám to potvrdil, tak jsem mu řekl, že to není klub pro něj. Neříkám, že Řím je nepřátelské prostředí, ale Patrik spíš potřebuje přátelské prostředí, kde je hodně týmových hráčů, a v Římě bylo spíš hodně hvězd a nejsem si jistý, jestli správný tým.
Takže pro něj Lipsko bude v tomto směru lepší?
Obecně si myslím, a on to říkal i v rozhovorech teď na srazu národního týmu, že je pro něj Bundesliga lepší možností. Nechci nikoho pomlouvat, ale v momentě kde má AS Řím za čtyři měsíce tři různé trenéry, tak to asi taky není úplně ono.
