Lehkost, pestrost, skvělá taktika a hlavně mentální síla. S reportérem o úspěchu tenistky Barbory Krejčíkové

Lenka Kabrhelová mluví s reportérem sportovní redakce Českého rozhlasu Jaroslavem Plašilem

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

15. 6. 2021 | Praha/Paříž

Dvojité vítězství tenistky Barbory Krejčíkové ve finále antukového Roland Garros se stalo mezinárodní senzací. 25letá sportovkyně je teprve druhou tenistkou, které se od roku 2000 podařilo na French Open získat titul ve dvouhře i čtyřhře. Jaký je tenisový příběh Barbory Krejčíkové? V čem se jako hráčka vymyká a kam ji posunula spolupráce s bývalou tenisovou hvězdou, později trenérkou a mentorkou Janou Novotnou? A kam její úspěch může posunout český tenis, který zažívá díky silné generaci úspěšná léta?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Lukáš Matoška, Alžběta Jurčová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Byl to takový můj tajný cíl, co jsem si sama říkala, že bych chtěla vyhrát turnaj 250. Že by to bylo fajn a mohla bych se posunout někam dál a mohla si plnit další cíle. Vůbec jsem neočekávala, že dva týdny na to si splním ten největší cíl, který jsem kdy v životě chtěla – vyhrát singlový grandslam. Ještě pořád je ve mně adrenalin a mám strašnou motivaci pokračovat dál.“

Barbora Krejčíková

„Barbora Krejčíková teď servíruje z levé strany dvorce a není dostatečně klidná, ale to se samozřejmě dá předpokládat. Opatrný servis a dobrý return soupeřky, teď beckhand obouruč od Barbory Krejčíkové. Trefená lajna? Nebo ne? Zahlášený konec, ale buďme opatrní. Víme, co se dělo v uplynulých zápasech a hlavně v tom semifinálovém. Ale teď už to můžeme potvrdit. Kader Nouni ani neslézá ze své stoličky, empire potvrzuje konec. Barbora Krejčíková, teď už to můžeme říct a blahopřát, zatíná pěst a slaví svou životní výhru.“

Jaroslav Plašil

„Krásný míč od Kateřiny Siniakové ukončil tento zápas a teď sledujeme dvě rozesmáté tváře. Barbora Krejčíková plácala svou spoluhráčku Kateřinu Siniakovou, poděkovala jí, protože jí výrazným způsobem pomohla zapsat se do historie ještě více, než to udělala Barbora Krejčíková včera. Vyhrála tady na Roland Garros singl a necelý den na to se raduje i ze zisku v ženské čtyřhře. Obětí českých hráček…“

Jaroslav Plašil

Tenistka Barbora Krejčíková tedy vybojovala na French Open v Paříži o víkendu hned dva tituly. Vy jste, Jardo, byl přímo u toho v Paříži. Když se na to díváte z pozice člověka, který sleduje tenis dlouhodobě, jak výjimečný je takový souběh, že hráčka zvítězí v elitní soutěži ve dvouhře i ve čtyřhře? Jak velké to je překvapení?
Je to výjimečná věc, protože když se podíváme do historie, tak se to povedlo, snad můžeme říct v tomto tisíciletí, když je to rok 2000, naposledy Mary Pierceové. Francouzce, která v roce 2000 vyhrála právě na Roland Garros jako domácí hráčka singl i debl. Od té doby se to nikomu nepovedlo – až teď Barboře Krejčíkové. Ono to má několik důvodů. Jednak antuka je fyzicky nejnáročnější povrch, jde tedy o nejnáročnější grandslam, takže se dost často stává, že ty nejlepší singlistky ani debl nemůžou hrát, protože by jim to bralo síly.

Málokdo dokáže být tak úspěšný dnes už v obou soutěžích zároveň. Samozřejmě před rokem 2000 se tam občas někdo našel, kdo to dokázal. Martině Navrátilové se to tuším povedlo na Roland Garros dvakrát. Bylo tam i několik dalších hráček. Tuším, že jich je teď dohromady sedm s Barborou Krejčíkovou v celé historii Roland Garros, v profesionální éře. Na ostatních grandslamech, kde se hraje na rychlejších površích, tam to přece jen bývalo dříve trošku obvyklejší, protože se samozřejmě nehraje tak dlouhá výměna, síly se dají nějakým způsobem snáze pošetřit, ale i tak je to výjimečný počin, když se to někomu podaří, jako teď Barboře Krejčíkové. Zvlášť tedy Barboře Krejčíkové. Ještě jednou bych to takto podtrhl, protože ona, když vzpomeneme, byla před rokem nějaká 115. na světě. Připravovala se touto dobou na turnaj možná do Starých Splavů, který pak vyhrála. Takže z tohoto pohledu je to něco neskutečného.

Jaký je příběh Barbory Krejčíkové? Jak se dostala z pozice tenistky ze 115. místa ještě v loňském roce, do této doby, kdy takto jednoznačně opanovala jeden z nejzásadnějších turnajů ženského tenisu?
Myslím, že se do té pozice dostala tím, že to v sobě nějakým způsobem už našla. A teď jen byla otázka, co ji do té pozice probudí, dostane. Protože ona tenis vždy uměla. Když si vzpomínám, když jsem ji sledoval v Melbourne, tam vyhrála třikrát za sebou mix, což je naprosto výjimečný počin, také úžasný zápis do historie. Aby tenistka vyhrála smíšenou čtyřhru v Melbourne na Australian Open, to se povedlo takto třikrát za sebou jen Barboře Krejčíkové.

Když si vzpomínám na její druhý titul, když hrála s Nikolou Mektićem, chorvatský tenista, nijak slavný, nijak výjimečný hráč, ale vzpomínám si na finálový zápas, tak Barbora Krejčíková ho odehrála naprosto úžasně. V mixech to většinou bývá, že to vedou muži, že režírují, co se tam bude dít, že se všechno vlastně rozhoduje mezi nimi. Ale tam to bylo něco naprosto úžasného. Barbora Krejčíková si to všechno jakoby řídila, měla ohromný přehled. V tu dobu mě fakt napadlo: proč to neukáže i ve dvouhře? Myslím si, že to trvalo nějakou dobu, než si to uvědomila, že dokáže být také tak dobrá, že dokáže porážet ty nejlepší hráčky. Myslím si, že jí loni hodně pomohlo české tenisové léto. Několikrát to zmiňovala, když jsem s Barborou Krejčíkovou mluvil právě loni v létě ve Starých Splavech. Říkala, že to jsou úžasné příležitosti – ty domácí akce v době koronavirové přestávky. Díky nim si mohla zahrát s těmi nejlepšími českými hráčkami nebo se alespoň mezi nimi pohybovat.

„Mám určitě obrovskou radost, že jsem vyhrála, že se mi to podařilo po dlouhé době, kdy jsme nehráli, kdy jsme stáli, tak že se mi podařilo vyhrát český turnaj, který je slušně obsazený.“

Barbora Krejčíková

Když s nimi takto trávila čas, tréninky, zápasy i třeba na týmových exhibicích vedle těch největších hvězd, tak zjistila, že s nimi také může hrát, že může být také třeba tak dobrá. V létě si pak vzpomínám, a to byla taky důležitá věc z mého pohledu, v Praze byl velký turnaj WTA. Byla na něm Simona Halepová, což je, pokud je zdravá, myslím si, nejlepší antukářka. Připomínám, že teď na Roland Garros nebyla, protože byla zraněná, nestihla se uzdravit. A ona hrála s Barborou Krejčíkovou zápas ve Stromovce v areálu pražské Sparty a měla s ní strašné problémy.

„Světová dvojka Simona Halepová označila výhru za vybojovanou. (ČRo)“

„Simona Halepová přiznala, že se necítila moc dobře, scházela jí energie, ale cenila si toho, že přesto dokázala najít cestu k vítězství. Rumunka říkala, že bylo složité hrát proti výborné deblistce, která využívá jiné úhly, mluvila o zajímavé zkušenosti a těžkém zápase.“

Jaroslav Plašil

Po zápase říkala, že úhly, které Barbora Krejčíková má, že styl, který má, dovednosti, které si přináší i z deblu, protože je opravdu vynikající deblistka, že s tím stylem fakt měla velké starosti. A Barbora Krejčíková, když to vezmeme obráceně, tak zase zjistila, že když dokáže hrát vyrovnaný zápas s takovou hráčkou, tak to tam prostě někde musí být. Myslím, že takovéhle střípečky přibývaly a že postupně tomu dokázala uvěřit.

Když třeba hrála už v této sezóně na turnaji v Dubaji, což byl velmi kvalitně obsazený turnaj, tak na něm došla až do finále – i když to byl tvrdý povrch. Porazila i několik bývalých grandslamových šampionek, třeba Lotyšku Ostapenkovou, Rusku Kuzněcovovou – skvělé hráčky. Ve finále sice prohrála s Garbiňe Muguruzaovou, což je také bývalá světová jednička, někdejší grandslamová šampionka. Už si mohla říct, že tam je, i když to samozřejmě nikdy neříkala nahlas. Vždycky byla skromná, pokorná, ale někde uvnitř už mohla sama sobě více věřit. Pak to ještě umocnilo to, že před Roland Garros vyhrála turnaj ve Štrasburku na antuce. První titul na profesionálním okruhu WTA v elitní kategorii. A to si myslím, že byl poslední střípeček do úspěšné mozaiky.

Když se říká, že před velkým grandslamem by se třeba nemělo ani hrát, že špičkové tenistky nebo tenisté obecně většinou už ladí formu, nehrají turnaje, tak Barbora Krejčíková tyto prognózy úplně převrátila. Ona nejenže hrála dobře, ale pak celý grandslam vyhrála, takže vyhrála dva turnaje za sebou včetně grandslamového. Strávila tři týdny na antuce, na nejnáročnějším povrchu, dokázala odjet sérii bez porážky, vyhrát i debl. A to se o ní říkalo, že je hráčka, která občas dojíždí na to, že není dostatečně fyzicky připravená i třeba vinou nějakých zdravotních překážek i vinou toho, že nemá tak silné podpůrné týmy. Nemohla mít, samozřejmě, neměla na to prostředky. Takže z tohoto pohledu je to naprosto něco úžasného, co dokázala.

Pojďme popsat, z jakého prostředí Barbora Krejčíková do elitního tenisu přišla. My jsme tady před dvěma roky ve Vinohradské 12 spolu mluvili o úspěších českého ženského tenisu – tehdy to bylo ve chvíli, kdy snad sedm českých hráček figurovalo v první padesátce žebříčku WTA. Vy jste tehdy mluvil o tom, že co se týče právě českého ženského tenisu, tak že jde o kombinaci – je tu jednak silná tradice, fungující systém výchovy tenisových nadějí, ale také hodně rodinného úsilí, velkého finančního i osobního nasazení rodičů mladých tenistek. Kde v tom všem je Barbora Krejčíková? Do jaké části prostředí českého ženského tenisu patří?
Podle toho, jak jsem s ní i mluvil, protože jsme spolu někdy zkraje roku natáčeli Olympijský podcast Radiožurnálu, když trávila čas v karanténě před Australian Open. To, co říkala, zapadá do příběhů dalších českých tenistek této – dá se říct – generace nebo éry.

Také ohromná obětavost rodičů, jako to měly i podobně tenisově úspěšné dívky, ať už to byla Petra Kvitová, Lucie Šafářová, Barbora Strýcová a další, nechtěl bych samozřejmě nikoho zapomenout, Karolína a Kristýna Plíškovy atd. Všechny měly ohromně obětavé rodiče. To samé platí i pro Barboru Krejčíkovou.

„Díky tomu, že se celá moje rodina obětovala, abych mohla hrát, díky tomu jsem teď tady, kde jsem. Čekám sice na pokoji, ale čekám, že budu hrát na největším turnaji, na grandslamu. (Olympijský podcast)“

Barbora Krejčíková

Maminka je tuším lékařka, tatínek učitel. To byla ohromná výhoda, že učitelé měli volné prázdniny nebo snad stále ještě mají. Barboře Krejčíkové to tehdy úžasně pomohlo, protože tatínek s ní mohl jezdit během prázdnin na turnaje, mohli spolu objíždět turnaje a mohli spát pod stanem, protože na hotely neměli. Jak mi říkala, tak neměli na to, aby platili desítky eur každý den za hotel, takže spali v kempu.

„Snažili jsme se ušetřit, kde se dalo. Abych se mohla připravovat, abych mohla dál cestovat, abych vůbec mohla hrát turnaje. (Olympijský podcast)“

Barbora Krejčíková

Takže se takto díky tomu, že měl tatínek volný čas jako učitel, tak se mohla i ona takto zlepšovat díky časové investici. Byla z toho trošku špatná, protože má ještě sourozence, má bratry. Říkala mi, že se vždy cítila trošku provinile, jestli ji náhodou třeba rodiče nějak neupřednostňovali.

„Moc si vážím, co pro mě rodina udělala a obětovala. Bylo to náročné, protože mám dva starší sourozence a rozdělit čas mezi nás tři je těžké. (Olympijský podcast)“

Barbora Krejčíková

Neměla z toho úplně dobrý pocit, o čemž svědčí i to, že je opravdu velmi pokorná, spravedlivá. Nevím, jak to správně nazvat.

Smysl pro fair play.
Smysl pro fair play. Přesně tak, vůbec v životě.

Jaká je jako hráčka? Jakým způsobem se tedy vyprofilovala? Je něčím jiná než její soupeřky, co se týče třeba taktiky nebo právě rozvahy, toho, jakým způsobem funguje na kurtu?
Myslím, že mnoho hvězd o tom teď v poslední době hodně řeklo. Když jsem si o tom povídal třeba s Martinou Navrátilovou, tak ona to nazvala takovou tenisovou amnézií, kterou ona má, že si nepamatuje ty špatné věci, když udělá nějakou chybu, ale zapamatuje si ty dobré.

„Myslím, že má tenisovou amnézii, což je fantastické. Pamatuje si dobré věci, které jí pomáhají. Ty, které jí nepomáhají, změní, okamžitě ty chyby spraví, opraví.“

Martina Navrátilová

To je úplně ten nejlepší způsob, všichni samozřejmě zmiňují úžasnou pestrost její hry. Dokáže zahrát všechno – volej, kopeček, ostrý bekhend, má úžasné úhly. Má všechno – bezvadné zkrácení hry. Když se na ni člověk dívá, s jakou lehkostí hraje, tak by člověk řekl, že takto nějak se hrávalo dřív. Pro mě je to takový tenisový návrat ke kořenům.

Koneckonců i to, že teď dokázala to, co dokázaly hráčky dříve, tak to vlastně jen potvrdila, že dříve také šlo zkombinovat singl, debl a někdo do toho hrál i mix. I ten teď v Paříži hrála, i když brzy vypadla, což si myslím, že pro ni byla výhoda. Nedovedu si představit, kdyby v závěru ještě měla hrát finále mixu. Opravdu mi to připadá jako takový návrat k tenisovým kořenům. Další věc, kterou také všichni zmiňují, včetně Martiny Navrátilové, která mi to říkala, tak má opravdu úžasnou hlavu.

„Jsem opravdu pyšná na Barboru, jak se celé dva týdny chovala. Má hlavu. To je něco extra, opravdu speciálního. No a jak hraje, to je také speciální. Je to jiné, než jak většinou hrají ostatní.“

Martina Navrátilová

Souvisí to s tím, co říkala o té tenisové amnézii, že je opravdu strašně silná v důležitých momentech, nekazí jako další hráčky a má skvělou taktiku. Dokáže se jí hlavně držet, což je u některých tenistek, tenistů, sportovců problém… že má někdo svůj plán, ale pak přijde něco a už se mu to rozbije. Barbora Krejčíková, řekl bych, tak jak ji sleduju, tak si s tím vždy nějak dovede poradit.

„Mám štěstí, mám to po tátovi, mám to v genech. Moc mu děkuju, že je také takový kliďas. Když dříve hrál Ivan Lendl, tak ten byl celý kamenný a jak hrál dobře, jak se mu dařilo. Jsem ráda, že to tak mám, protože ostatním holkám to asi musí vadit.“

Barbora Krejčíková

Samozřejmě se stane, že jí tenistka přehraje, protože jí nesvědčí, když proti ní někdo hraje hodně rychle. Když ten člověk, který hraje rychle, hraje navíc přesně, že tolik nekazí, tak si s tím moc nemá jak poradit, protože nedostane tolik času, aby mohla určovat, co se na tom kurtu bude dít. I když má fantastickou délku úderů, dokáže hrát opravdu až hodně dozadu k čáře, aby soupeřka nemohla jít do kurtu a naopak jí nemohla tlačit. To umí bezvadně. Přesto když je tam někdo se silnou ranou, se silnými údery, tak může rozbít i tu její hru. Na to si myslím, že bude narážet. To k tenisu patří, ale její styl je úžasný.

Toto všechno, co zmiňujete, jistě vyžaduje obrovskou dávku talentu, ale také píle a usilovné práce. Tenisový a životní příběh Barbory Krejčíkové se v jednu chvíli propletl s příběhem další velmi slavné české tenistky Jany Novotné, která působila jako trenérka Barbory Krejčíkové. Dá se posoudit, v čem všem právě ona Barboru Krejčíkovou posunula, co se týče herních schopností, dovedností?
Když o tom přemýšlím, tak myslím, že ji naučila dvě věci. Naučila jí trpělivost, což ukazuje nejen na kurtu, když si dokáže počkat na tu nejlepší příležitost, ale dokázala to celou kariéru, že na sobě pořád nějakým způsobem pracovala. Muselo to být frustrující, protože jí trvalo spoustu let, než se vůbec dostala do světové stovky. Byla v takové trošku schizofrenní situaci, protože tím, jak byla úspěšná deblistka, tak jezdila na velké grandslamové turnaje s velkým deblovým cílem.

Nejen na ty velké, ty největší grandslamové, ale i ty větší, ale na ty se nedostala jako singlistka, což pro ni bylo složité to skloubit, protože potřebovala, aby sbírala i body v singlovém žebříčku, aby se mohla zlepšovat. Druhá věc, když jsem mluvil o trpělivosti, to je ten životní nadhled. Bohužel tím, co se stalo Janě Novotné, jak to všechno smutně dopadlo, tak Barbora Krejčíková, myslím, získala velký nadsportovní rámec, že si prostě fakt může říkat, že o nic nejde a nezní to jako fráze.

Jak se vůbec Barbora Krejčíková s Janou Novotnou potkala? Jak na ni jako na trenérku narazila?
To je veselá historka, protože teď jsem se na to zrovna Barbory Krejčíkové ptal v Paříži, když vyhrála, protože o tom mluvila s Martinou Navrátilovou na kurtu. Martina Navrátilová jako tenisová legenda předávala pohár vítězce ženské dvouhry, Barboře Krejčíkové. V rozhovoru na kurtu jí právě říkala, že už kuráž musela projevit v roce 2014, když šli napřímo oslovit Janu Novotnou, která z toho byla tenkrát překvapená. Ve Stromovce tenkrát Jana Novotná vyprávěla, jak za ní prostě přišli, jak ji oslovili napřímo, ona z toho byla strašně překvapená, předtím vedla Marion Bartoliovou, wimbledonskou vítězku.

„Jsem se odněkud vrátila, byla jsem ještě na zahradě a najednou vidím rodiče a Barbora před dveřma. Říkám, kdo ví, ke komu jde návštěva a oni šli ke mně. Venku mě oslovili, Barbora s rodiči.“

Jana Novotná

Barbora Krejčíková vyprávěla, že nějak seděli doma, a někde snad na internetu četli nějaké články, něco o Martině Navrátilové a o Janě Novotné, že se stěhuje, že se vrací tam do Omic – to je taková vesnička u Brna. A že maminka nebo tatínek říkal: Omice, to je tady kousek, jak se jede na Brno. To je od nás tady kousek, protože Barbora Krejčíková je z Ivančic. Tak si to takto vyhodnotili, že by bylo dobré za ní jet, oslovit ji.

„Když jsme tam přijeli a ptali jsme se, kde bydlí, tak nám řekli, kam máme jet. Najednou tam Jana stála, venčila pejska nebo něco a byla docela překvapená, že jdeme za ní. Dívala se tak na nás, jakože co chceme. Já jsem za ní šla, víceméně jsem se bála, spíš za mě mluvila máma. Ona mi řekla, že kdybych si za nimi chtěla přijít zahrát, tak ve čtvrtek v tu a tu hodinu mají kurt, takže se můžu přijet ukázat.“

Barbora Krejčíková

Po pár trénincích, když ten talent viděla, okamžitě rozpoznala, měla na to fakt oko…

„Myslím si, že je to velice talentovaná hráčka, která je ochotná pro tenis udělat všechno. To se potom hrozně lehce pracuje.“

Jana Novotná

Já si to pamatuju, tenkrát Jana Novotná ve Stromovce říkala: Ta holka má všechno, to je tak kompletní tenistka. Ona potřebuje jen dvě věci: potřebuje sebevědomí a potřebuje fyzičku, to bezesporu. A pak se to může sejít a může být fakt úspěšnou hráčkou. A potvrdilo se to, i když bohužel Jana Novotná už se toho nedožila. Ale Barbora Krejčíková to vždy říká, že je přesvědčená, že na ni Jana Novotná vidí, že to sleduje a že je na ni pyšná.

„Myslím, že všechno, co mi chtěla předat dřív a co jsem třeba nechápala, tak teď konečně chápu. Ona to cítí taky, určitě se na mě dívá, podporuje mě a snaží se mi vždycky pomoct. Jsem hrozně ráda, že jsem jí potkala, že jsem s ní mohla strávit čas a že jsem se od ní mohla strašně moc naučit.“

Barbora Krejčíková

Když zmiňujete vztah Barbory Krejčíkové a Jany Novotné, jak velký zásah lidsky i profesně to pro Barboru Krejčíkovou bylo, když Jana Novotná zemřela?
Na to asi nedokážu odpovědět, protože to všechno jsou věci, které člověk má jen zprostředkované a netroufal bych si říct, co zažívala, protože u toho vůbec jako jeden z mála lidí byla, když Jana odcházela. Moc lidí z tenisového prostředí o tom ani nevědělo. Když dnes mluvím třeba s reportéry z Austrálie nebo z jiných zemí, tak se mě na to ptají, říkají, že je to už tolik let, ale pořád nevěřím, že se to stalo. Janu měli všichni hrozně moc rádi. Byla to žena, která nerozdělovala, ona spojovala. V tenisovém prostředí to byl výjimečný člověk.

Myslím si, že muselo být pro Barboru Krejčíkovou obrovsky složité se s tím vyrovnat. Měla sice potom silnou motivaci něco pro ni vyhrát, to ona strašně moc chtěla. Myslím si, že to ji hnalo i teď. Je ale těžké s tím správně zacházet, aby to člověka třeba moc nesráželo, jak moc chce. Teď nechci spekulovat, ale může to být i příčina toho, proč to trvalo tak “dlouho”, než se teď dokázala takto prosadit. Měla s ní fakt strašně úzký vztah, takže bych to asi nechtěl moc komentovat, co zažívala. Ale velký obdiv, jak to zvládla.

Co se děje s hráčem/hráčkou ve chvíli, kdy dosáhne takto zásadního úspěchu, jako se to povedlo Barboře Krejčíkové? Jak těžké potom je pro sportovce dostát očekáváním, která jsou teď na ně najednou kladena?
Toto je obrovský problém. To si myslím, že nezvládá řada tenistek a nejen tenistek. To si myslím, že se týká všech jiných jednak sportovních odvětví, ale i mimo sport. Můžu to říct na příkladu třeba Petry Kvitové, která když vyhrála Wimbledon v roce 2011, tak si pamatuju ten shon kolem ní, aby všem vyhověla. Samozřejmě každý chtěl vidět Petru Kvitovou, každý chtěl mít na akci Petru Kvitovou, každý chtěl rozhovor s Petrou Kvitovou. Nemohlo to být snadné – tehdy to byla 21letá Petra Kvitová, tuším.

A potkalo to i řadu jiných hráček. Teď sleduji Igu Swiatekovou z Polska, která loni vyhrála Roland Garros a hrála s takovou úžasnou lehkostí. Myslím si, že teď, i když vyhrála nedávno turnaj v Římě, tak už tu lehkost úplně nemá. Tlak je velký v dnešní době sociálních sítí, internetu atd. Třeba Martina Navrátilová mi také jednou přiznávala, že to je obrovská výhoda její generace, že oni pod tímto tlakem vůbec nehráli. Vyprávěla historku, když s Renátou Tomanovou v roce 1975 ve Francii vyhrály Fed Cup, tak přiletěly do Ruzyně, v podstatě o tom snad ani skoro nikdo nevěděl – čekali tam možná dva novináři. Sláva trvala den a pak to všechno skončilo.

Dnes to je něco úplně jiného. Člověk se stane hvězdou okamžitě. Třeba Lotyšce Ostapenkové, vítězce Roland Garros 2017, už se to nikdy nepovedlo zopakovat. Takže ještě obdivuju třeba Petru Kvitovou, že dokázala být i po tom roce 2011, po tom životním roce, kdy toho tolik vyhrávala, dokázala být spoustu let v top 10. Opakovaně bojovala o velké tituly. I když se jí povedlo grandslam vyhrát od té doby zatím jen jednou, 2014 ve Wimbledonu, tak pořád do světové špičky patřila.

Přestože tlak byl na ni enormní a očekávání vlastní, okolí, obrovská, tak ona to vlastně ustála úžasně. Věřím, že to může ustát i Barbora Krejčíková, protože pro ni, řekl bych, mluví věk a životní zkušenost. Je jí 25, už je dostatečně zralá žena, tenisově a životně zkušená, po tom, co všechno prožila, zažila. Takže si myslím, že si s tím poradí.

Když jste s ní teď i třeba po tom vítězství mluvil, jak ona sama o té situaci uvažuje?
Na mě to působí tak, že se chce nějakým způsobem naučit, jak to dělali ti, kterým se to povedlo. Barbora Krejčíková je takový tenisový fanatik. Pořád něco pozoruje i v šatnách, chování hráček, jak se chovají na tiskovkách. Je takový nadšenec. Chodí se dívat na tenisové zápasy i na malé turnaje. Vždy hledá nebo najde něco, co by ji mohlo pomoci se posunout. To si myslím, že bude i teď její výzva, naučit se to, jak být ještě dále hladový, protože mi už v podstatě přiznala, že dosáhla všeho. Když jsme se bavili, já jsem jí říkal: Teď, Barboro, vyhrála jste titul v singlu, deblu. Ona si tak z toho dělala legraci.

„Mám všechno, jo, splněné sny. Všechno mám. Už vlastně nevím, proč dál hraju tenis, proč ještě pokračovat. Ale ne, protože mě to baví samozřejmě, takže chci hrát.“

Barbora Krejčíková

Tak jsme pak hledali dál, co bude dělat, jestli se toho bojí, co bude. A říkala, že ne. Že k tomu musí přistoupit tak, jako k tomu přistoupila v momentě, kdy dosáhla světové stovky. Říkala, že to byla taková hranice, kdy si řekla, že teď to z ní už všechno spadlo, už tam je.

„Chci hlavně pořád zůstat svá a chci pořád hrát tenis. Na jednu stranu to bude příjemné, na druhou to později bude nepříjemné. Co já vím, uvidíme, jaké to bude, jak to zvládnu. Ale hlavně to pro mě bude takové, že už když bych v životě nic nedokázala, už nevyhrála žádný zápas, tak jsem toho dokázala strašně moc. Spíš to budu brát hodně s pokorou a už na sebe nebudu dávat žádný tlak.“

Barbora Krejčíková

To, po čem jsem toužila a všechno, co bude, je prostě takový bonus. Teď se jí povedlo něco úžasného. Třeba se jí to už nikdy nepovede, třeba se jí to povede. Ale myslím, že najde způsob, aby měla motivaci pořád dál. O tom jsem přesvědčený.

Když jste mluvil o tom, že v tuto chvíli český ženský tenis prochází obdobím, kdy ho – jestli to tak můžeme říct – opanovala silná generace velice schopných, kvalitních, výborných tenistek. Kam se do něj teď vpisuje příběh Barbory Krejčíkové a kam může posunout český ženský tenis?
Může být ohromnou inspirací, může pomoci mladým tenistkám, které třeba začínají, které teď ještě nejsou na tom tak dobře, které se do té špičky nemohou dostat a řeknou si: Jo, té Barboře Krejčíkové se to také povedlo. Helena Suková, bývalá slavná tenistka, o tom mluvila ve vysílání Radiožurnálu před pár dny. Má na starosti turnaj ve Starých Splavech na Českolipsku, už jsem to zmiňoval, že tam Barbora Krejčíková loni vyhrála, když byla v létě pandemická přestávka na mezinárodním okruhu.

Helena Suková říkala, že teď může tenistkám, tenistům, talentům říct: Podívejte, i tenista, který je tady ve Starých Splavech, vyhraje titul, tak za rok může vyhrát Roland Garros. Takhle je to jednoduché. Samozřejmě je to jen velká zkratka, ale inspirace, motivace, to, co může svým příběhem předat, to je hodně silný vzkaz. Samozřejmě zase – povede se to jednomu já nevím z kolika, vždy bude více zklamaných, tenis je v tomto krutý, protože každý grandslamový turnaj 127 hráčů prohraje. Jen jeden je ten, který neprohraje a sebere si tu největší trofej. Šance je malá, ale i tak je motivace nebo vzkaz, který Barbora dává ostatním, tady v tom silný.

Lenka Kabrhelová, Lukáš Matoška a Alžběta Jurčová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, tenis, Barbora Krejčíková, Roland Garros, grandslam, WTA, Jana Novotná, Martina Navrátilová