K pohybu mě odmala vedl táta, soutěžili jsme o kliky, říká tenistka Bouzková o své běžecké kondici
Tenistka Marie Bouzková prošla poprvé v kariéře do třetího kola grandslamové dvouhry. Američanku s čínskými předky Ann Li porazila 6:0 a 6:3 a o postup do osmifinále Wimbledonu se v pátek utká s Američankou Riskeovou. V rozhovoru pro Radiožurnál promluvila o zatím největším úspěchu své kariéry mezi dospělými i o tom, kde nabrala skvělou běžeckou kondici.
Gratuluji k výhře, jste ve třetím kole grandslamu. Jaké to pro vás takhle poprvé je?
Je to krásný pocit. Cením si toho o to víc, že je to tady na Wimbledonu, což je můj nejoblíbenější turnaj. Po mečbolu přišly pocity velké úlevy a radosti.
Poslechněte si rozhovor s tenistkou Marií Bouzkovou po postupu do 3. kola Wimbledonu
Jaký pro vás zápas byl? Skóre na vaší stranu stále přibývalo, bylo to doopravdy tak jednoznačné?
Málokdy je to jednoznačné tak, jako skóre vypadá. V prvním setu byl každý míček důležitý, dostávala mě také dost pod tlak. Bylo důležité, že se mi povedly nějaké prohozy, a hlavně jsem si pokaždé udržela servis. To mi hodně pomohlo a dalo mi to určitou pohodu na return, abych byla více agresivní.
Prohozy vám šly náramně i podle statistik, procentuální úspěšnost soupeřky na síti byla nízká – nějakých 30 %. Bylo těžké ji prohazovat?
Počítala jsem s tím, že na síť hodně chodí, takže jsem se to pak snažila umisťovat tak, abych jí volej znepříjemnila. Zvlášť na trávě je nepříjemné, když soupeřka chodí na síť, ale já na to byla připravená.
Říkala jste, že Wimbledon je váš nejoblíbenější turnaj. Je pro vás nějak zvláštní, že se vám povedlo dostat do 3. kola, když za něj nejsou body?
To mi vůbec nevadí. Hlavní je ten zážitek a pocit, že to člověk zase posunul o kus dál. Vůbec mě ani nenapadlo, že bych si to užívala míň.
Bouzková smetla Liovou z USA a míří do třetího kola Wimbledonu, po bitvě ji následuje i Veselý
Číst článek
V řadě případů vám vyhrává zápas to, jak jste na tom fyzicky skvěle. Běháte odmalička?
Já jsem ani nevěděla, že jsem první zápas naběhala šest kilometrů. Dvakrát více než soupeřka? Tyjo, to je dost (smích). Dneska to byl asi jen jeden kilometr a sto metrů. Budu to cítit hlavně zítra, že nebudu tak vyčerpaná, ale i nyní jsem se cítila fyzicky dobře i přes ten náročný zápas v prvním kole.
Kondice je pro mě klíčová, v těchto dlouhých zápasech mám pak pořád sílu do koncovek, kde je to o každém míčku. Těžko říct, kde jsem ji sebrala, asi jsem k tomu byla odmala vedená tátou. Hodně jsme hráli fotbal, basketbal i florbal, takže jsem byla pořád v pohybu. Pohyb je mi přirozený. Nyní se snažím být agresivnější a nemám tréninky jen o tom, že pořád někam běhám, protože to už ve mně je díky tomu, jak mě taťka vedl.
Chodila jste i sama někam běhat? Nebo to nešlo, když to nebylo za míčem?
Vlastně ani to jsem nedělala. Spíš jak jsem byla zvyklá na tyto rychlé změny pohybu. Honit se za míčem je pro dítě v tomto ohledu asi nejlepší, co může být. Přece jen je to hra, tak si ani člověk neuvědomuje, jak je to pro tělo a později pro tenis tak důležité. Táta to evidentně vymyslel dobře!
Měl na vás nějakou fintu nebo odměnu, na kterou vás lákal?
Hráli jsme o kliky. Kdo prohrál, musel udělat deset kliků. Jinak jsme hráli jen tak pro radost, to je stejně ta největší odměna.