'Všichni jsme v tom společně.' Zdraví i hendikepovaní triatlonisté závodí na stejné trati

Mistrovství světa, na kterém spolu závodí elitní kategorie, amatéři a hendikepovaní, moc nenajdete. Pro triatlonové šampionáty to ale neplatí. Je zvykem, že na jednom místě si plní své sny o velkých medailích všichni zmínění sportovci najednou. Podobně tomu je i teď při finálovém podniku v nizozemském Rotterdamu.

Rotterdam Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Triatlon (ilustrační foto) | Foto: Scanpix Denmark/Bax Lindhardt | Zdroj: Reuters

První oficiální tréninky v Rotterdamu provází počasí, že by člověk snad ani triatlonistu ven nevyhnal. Sportovci se při převlíkaní do neoprenu třesou jako prapory okolo a kvapíkem upalují zahřát se rychlými tempy v 17 stupňové vodě. Olympionici, junioři, senioři, sportovci bez ruky nebo bez nohy.

 „Možná právě proto jsem si triatlon vybral. Zkoušel jsem basketbal nebo běžecké lyžovaní, ale triatlon, to je asi nejtěžší sport, co můžete dělat. Je velkou výzvou. Pokaždé. Jste při něm venku, cítíte se svobodný. Proto je součástí mého života,“ vypráví Radiožurnálu v lobby jedné z přilehlých hal Fernando Areňa.

Brazilský silák, kterého dolní končetiny neposlouchají vinou dětské obrny. Každou chvíli se přitom zdraví s dalšími reprezentanty. Má radost, že je zase mezi svými.

„Myslím, že tohle sportovci vyhledávají nejvíc. Soutěžit bok po boku s jinými kategoriemi, se závodníky, které obdivujete. Jsme společně na jednom místě, učíme se od lepších, vše je mnohem serióznější, provázanější,“ říká Brazilec.

Když loni pomáhal Alistair Brownlee svému bratrovi do cíle a přišel tím o titul mistra světa, cítil jsem hrdost, že jsem triatlonista. Všichni jsme v tom společně,“ dodává Fernando Areňa.

"Co jsem tam včera dělal?"

Respekt triatlonistů je vzájemný. I českou jedničku v elitní mužské kategorii Jana Čelůstku nadchl při minulých šampionátech přístup hendikepovaných bojovníků.

„Jeden rok se závod jel v Kitzbühelu, kde je to neuvěřitelná ‚stojka‘. Ani cyklisti to nemají rádi, jsou tam úseky přes 20 procent stoupání. Při závodě to bylo utrpení a druhý den jsem tam viděl člověk, který třeba neměl ruku a vůbec se nemohl zapřít. Říkal jsem si, co jsem tam včera dělal? I z proto je fajn vidět to z jiného úhlu,“ říká.

Třeba i takový zážitek pomůže Janu Čelůstkovi ještě víc s motivací v cyklistické části sobotního závodu. Místo alpských kopců ho ale budou spíš trápit ostré městské zatáčky a patníky.

Marek Augustin Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru