Hop na spoušť! Čeští biatlonisté poprvé stříleli pod dohledem Kateřiny Emmons

Přikrčila se, kolikrát skoro i lehla, koukla a viděla. Olympijská vítězka ve střelbě Kateřina Emmons se poprvé vypravila pomoct českým biatlonistům. Na soustředění v Jilemnici jim radila, jak upravit střelecké návyky i malorážky.

Jilemnice Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kateřina Emmons radí Ondřeji Moravcovi. | Foto: Jan Suchan | Zdroj: Jan Suchan

„Řekni mi, na čem bys chtěl pracovat,“ vyzývá Ondřeje Moravce Kateřina Emmons, u které se biatlonisté střídají podobně jako žáci při zkoušení. Jen nepředstupují k tabuli, ale na gumovou podložku u stavu číslo 1.

A taky je nechce testovat, natož známkovat. Úkolem bývalé elitní střelkyně je rozpoznat věci, které by členové mužské reprezentace mohli zlepšit, a pomoct jim to udělat.

Přehrát

00:00 / 00:00

Hop na spoušť! Čeští biatlonisté poprvé stříleli pod dohledem Kateřiny Emmons

Je to rychlé. Ptáci, kteří tady v jilemnickém areálu Hraběnka neúnavně cvrlikají, sotva stihnou pár taktů a Kateřina Emmons od povídání přechází ke konkrétním radám.

„Když dám prst na spoušť po přebití co nejrychleji, tak je to dobré, ale když ho tam dám s nějakou prodlevou třeba půl vteřiny od přebití, tak pak většinou vznikne nějaká chyba. Tohle je asi největší problém,“ vykládá Ondřej Moravec.

 „To chce nějaké heslo. Když přebíjíš, tak třeba… Já nevím… Hop na spoušť! Na spoušť! Aby sis to zafixoval a pak si to ani nebudeš muset říkat,“ napadá Kateřinu Emmons.

„Tohle asi není problém,“ reaguje Moravec a přidává se i nový trenér mužského výběru Zdeněk Vítek: „To vypadá docela slušně, taková jednoduchá věc.“

A jde se na to. Trojnásobný olympijský medailista ze Soči si lehá, bere malorážku do ruky, přikládá ji k líci, míří a pálí. I když „nasucho“, tedy bez nábojů.

Gjellandův styl tréninku by mi mohl vyhovovat, myslí si česká biatlonová hvězda Vítková

Číst článek

Kolem se motají dvě nejmladší děti Kateřiny Emmons, roční Gabriela Maja s dvouapůlletou Emmou. Občas si s babičkou hrají opodál, teď se ale zrovna přišly za maminkou pochovat.

Ta stíhá děti, ale kromě toho během chvíle po pár výstřelech taky navrhnout Moravcovi další změnu. A tak se hledá křížový šroubovák…

„Ukaž, dej mi to, ať si to když tak zničím sám,“ směje se český biatlonista a přebírá od Zdeňka Vítka náčiní. A vzápětí mu ho zase vrací, protože zjišťuje, že s rukavicemi se mu šroubuje špatně.

Úkol zní jasně: posunout spoušť půl centimetru dopředu, dál od tváře.

„To je hroznej kus. To je kus jako prase,“ děsí se Ondřej Moravec.

Ale jinak nereptá, neprotestuje, nové člence realizačního týmu důvěřuje.

„Když to slyším od někoho s takovými zkušenostmi… Myslím, že v Čechách není nikdo, kdo by jich měl víc, i když se biatlonová střelba od té klasické trochu liší. Člověk si z toho vezme to, co potřebuje, to, co si myslí, že ho posune. Určitě mi to může pomoct.“

Jako Mourinho se necítím, říká nový trenér českých biatlonistek Egile Gjelland v exkluzivním rozhovoru

Číst článek

A po porci dalších cvičných ran už říká: „Zvykl jsem si na to po deseti minutách vleže, takže zítra už mi přijde, že jsem to takhle měl odjakživa. Dřív jsem se o střelbu nemohl moc opřít, takže jsme furt něco měnili. Tohle není až tak velký zásah.“

Než se trojnásobná olympijská medailistka odvážila rozebírat s Moravcem a spol. jejich trable a pomáhat je napravovat, zkoušela si v Jilemnici biatlonovou střelbu sama.

„Dopoledne jsem tady strávila hodinu sama, abych si zažila tu rutinu a trošku si otevřela pojem o tom, jak je terč veliký, abych se s tím sama naučila pracovat a dokázala si líp představit, co potřebují od té polohy,“ vypráví.

„Původně jsem si myslela, že jsou moc otevření v bocích, že by mohli stát víc kolmo k terči, ale ono to má své opodstatnění. Když do mě fouklo, tak jsem tu vlála jak prapor. Taky jsem si ty nohy pak štelovala,“ směje při vzpomínce na dopolední vítr.

Od stavu číslo 20 právě přijela na střelnici po krásné nové asfaltce skupinka asi dvaceti cyklistů. Fotí se a těší, jak na sociálních sítích posbírají lajky. O pár desítek metrů dál se mezitím sbírají poděkování za pomoc.

Střídání stráží, Ondřej Moravec má padla, nahrazuje ho Adam Václavík. A jede se nanovo. Pokec, omrknutí střelecké pozice, její korekce, úprava zbraně (tentokrát tzv. háku, tedy železné konstrukce, do které si biatlonisté opírají rameno) a na závěr poděkování a pochvaly.

„Mám z toho dobré pocity. Myslím, že do budoucna to bude mít pozitivní vliv. Uvidíme, co to bude dělat po větší zátěži,“ říká Adam Václavík.

Nový trenér českých biatlonistek Gjelland chce trénovat podle norských metod. O Koukalové nemluví

Číst článek

„Zvyknout si na něco nového vždycky nějaký čas trvá. Zvlášť když má člověk už několik let něco najetého a zautomatizovaného. Ale myslím, že tak během měsíce, dvou se dá poznat, jestli se to někam pohnulo,“ odhaduje muž, kterého v příští sezóně možná uvidíme při střelbě vleže s lokty i nohama trochu jinak položenými.

Už odešla i žena Zdeňka Vítka a zároveň Václavíkova sestra Kristýna, která se přišla na chvíli podívat na návštěvu s malinkým synem Kryštofem a psem, který se prý zoufale bojí biatlonové střelby. Je čas odjet domů.

Jenže… Obrovské auto Kateřiny Emmons sotva škytne.

Trenér Zdeněk Vítek sedá do reprezentační dodávky a za chvíli je zpátky s pomocí.

„V pohodě, to nastartujeme, přivezl jsem zdroj,“ uklidňuje ostatní a přístroj vzhledem připomínající lux připíná kleštičkami k baterii. Poté sedá do vozu, otočí klíčkem a už je slyšet zvuk, po kterém všichni tak toužili. Nocovat na střelnici nebude třeba.

Kéž by střelecko-biatlonová spolupráce takhle klapala i dál…

Jan Suchan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme