Vzalo mi to strašně sil, na střelnici jsem byla vyřízená, popisovala Charvátová smolný pád
České biatlonistky bojovaly skoro až do konce o stupně vítězů ve štafetě Světového poháru v italské Anterselvě. Lucie Charvátová po předposlední střelbě vedla, ale poté spadla a nakonec dojela šestá. Vyhrály Norky. Lucie Charvátová se na úvod v rozhovoru pro Radiožurnál vrátila právě ke svému pádu.
„Myslím, že ten pád vypadal hrůzostrašně. Naštěstí jsem z toho vyvázla bez zranění, bez ztráty materiálu, bez zničené zbraně. Takže jsem na jednu stranu ráda, že jsem se vyhrabala zpátky na trať. Ale ten pád jsem samozřejmě neplánovala, neměla jsem ho zařazený ve svém itineráři,“ vyprávěla Charvátová Radiožurnálu.
Vzalo mi to strašně sil, na střelnici jsem byla vyřízená, popisovala Charvátová smolný pád
„Nejvíc jsem se chtěla soustředit na střelbu ve stoje, protože jsem věděla, že bude klíčová pro průběh závodu. Myslím, že jsem to měla rozjeté docela slušně. Ve štafetě jsem vždycky nejslabší článek a o to větší respekt jsem z toho měla. V životě jsem v závodě nespadla, ani v tréninku nevím, kdy naposledy jsem takhle brutálně spadla. Chyběla tam jakákoliv zábrana, jakákoliv síť, takže jsem sletěla dva metry pod trať. Nejhorší bylo, že jsem vůbec nemohla nahoru. Zapadla jsem do hlubokého sněhu a nevěděla jsem, jak se dostanu zpátky,“ popisovala česká závodnice.
„Naštěstí jsem se do závodu vrátila ještě poměrně slušně, ale vzalo mi to strašně sil. Když jsem přijížděla na střelnici, byla jsem úplně hotová, vyřízená a věděla jsem, že mám to nejtěžší teprve před sebou. A to byla střelba ve stoje.“
Češky bojovaly ve štafetě o vítězství, po nešťastném pádu Charvátové se propadly na šesté místo
Číst článek
Před poslední střelbou bylo vidět, jak se vydýcháváte, kontrolujete malorážku. Co vám běželo hlavou?
Největší problém byl, že mi zapadal sníh do dioptru, takže jsem to musela profouknout ven. Nejprve jsem to profoukávala ze své strany zepředu, jenže to nepomohlo, takže jsem musela ze své strany. Ale protože jsem měla nabito, musela jsem vyhodit náboj, vyndat zásobník, profouknout to, dát tam jiný zásobník. Vystřelila jsem jednu ránu a znovu jsem měla v dioptru úplně černo, takže jsem musela profoukávat znovu, a to mě stálo neskutečných vteřin. Dobíjela jsem ještě dvě rány, ale nebylo to v žádném velkém stresu, byla jsem ráda, že jsem tohle zvládla. Těch vteřin tam bylo ale neskutečně a v posledním kole už jsem neměla vůbec síly, takže jsem byla ráda, že trať nebyla delší.
Když jste musela na poslední střelbě dvakrát dobíjet, byla jste stoprocentně koncentrovaná? Vypadalo to, že jste to nakonec i v této situaci zvládla možná lépe než kdy předtím.
Ono to samozřejmě bývá tak, že když se člověk stresuje něčím úplně jiným a začne nad tím přemýšlet, tak upozadí to, o co mu nejvíc jde, což je u mě střelba. Na jednu stranu mi to pomohlo, ale vteřin jsem ztratila tolik, že to ve výsledku vůbec nebylo dobře. Pád do závodu samozřejmě vůbec nepatří, to bylo celé špatně. Aspoň jsem z toho vybruslila tak, že jsem celá, zbraň je celá, hůlky ani lyže jsem nezlomila. To je myslím skoro zázrak.
