Curling vozíčkářů je především dobrá parta lidí, pochvaluje si curler Musílek

Radek Musílek viděl poprvé curling v televizi v roce 1998, kdy se tento sport objevil v Naganu. To ještě netušil, že se dá hrát i na vozíku, dokonce i v Česku. A když nastoupil jako učitel v Jedličkově ústavu v roce 2003, tak ho sportovní klub oslovil, zda by takový sport nechtěl zkusit. „Byla to láska na první pohled,“ popisuje reprezentant v curlingu vozíčkářů. S celým týmem se raduje z postupu do elitní skupiny mistrovství světa.

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Radek Musílek ve Švýcarsku na Open Air.

Radek Musílek ve Švýcarsku na Open Air. | Foto: archiv Radka Musílka

V čem vlastně spočívá curling v podání vozíčkářů?
Curling je sport, který má většina lidí spojený s metením. A my zrovna nemeteme, to je ten hlavní rozdíl. Vlastně máme mnohem klidnější prostředí, když hrajeme, protože ti hráči na sebe křičí, jak mají a nemají mést. Takže když běžný curler přijde na turnaj vozíčkářů, tak říká – vy to tady máte takové poklidné, tady ještě chybí komorní kvartet v rohu, že by hrál.

Přehrát

00:00 / 00:00

Zahrát si můžeme i proti běžným hráčům, popisuje reprezentant v curlingu vozíčkářů Radek Musílek

Vy se teď můžete pochlubit výrazným úspěchem…
Tak nemůžu se chlubit sám za sebe, protože to je týmový sport. Takže jménem celého týmu mohu říct, že jsme po letech uspěli – dokázali jsme vyhrát mistrovství světa B a postoupili do elitní dvanáctičlenné skupiny mistrovství světa A. Nám se to tedy již jednou podařilo, před několika lety jsme byli bronzoví a první tři týmy postupují. Ale tentokrát to má i ten zlatý odlesk a po letech snažení je to velice příjemný pocit.

Ale povězte – řečeno s Cimrmanem – kdy budete áčko?
Ačko budeme přímo fakticky v březnu následujícího roku, kdy se bude hrát šampionát nedaleko kanadského Vancouveru. Ale technicky vzato jsme v áčku už teď. Nicméně pro nás je to áčko také vysněným výtahem do paralympijských vod, protože pokud se tam udržíme, což se nám minule bohužel nepodařilo, tak teď máme druhou možnost napravit to. A když tam nasbíráme dostatek bodů a umístíme se tedy mezi 12 nejlepšími týmy světového rankingu, tak bychom potom měli na tu kýženou paralympiádu.

V čem je tento sport specifický? Jak vůbec se můžete pohybovat po ledě?
Po ledě se pohybujeme poměrně snadno, byť je velice kluzký. A curlingový led je ještě extrémně víc klouzavý, protože se na něm dělá speciální povrch – stříká se na to takovou sprškou krupičky vody. Proto běžný uživatel ledu, když na to stoupne, tak zjistí, že to klouže ještě mnohem víc. Takže my vlastně díky svým čtyřem opěrným bodům v podobě koleček jsme na tom lépe. Máme bezpečnější pohyb po ledě.

Co na tom tak milujete?
Tak je to takový sport, u kterého se musí dost přemýšlet. Říká se, že jsou to šachy na ledě. Zároveň vyvíjíte také nějakou fyzickou aktivitu. Ale zase se v našem případě nepředřeme, protože nemeteme. Ono to metení je hodně fyzicky namáhavé. U nás samozřejmě fyzickou sílu potřebujete – kámen má zhruba 19 kilo, takže když ho chcete uvést do pohybu a dráha má 44 metrů, tak nějakou fyzickou sílu přece jen vyvinout musíte.

A jak udržíte stabilitu, aby se vozík nepřevrátil?
My se držíme navzájem, takže jeden spoluhráč stojí za vámi, drží vám kolečka a vy můžete házet. Zejména je to potřeba u těch prudkých kamenů, kterými vyrážíte soupeřovy kameny. Takže vlastně je to tak, že vždycky kapitán, v našem případě paní Dana Selnekovičová, stojí v cílových kruzích a koštětem ukazuje směr, kam máme hodit. A potom dva hráči stojí, jeden hází, druhý ho drží a ten čtvrtý měří čas a také sleduje trajektorii. A v tom se vlastně všichni střídáme.

Knír, dlouhé vlasy, barevné boty i zelená čapka. Výstřední curler vybírá peníze na boj s rakovinou

Číst článek

Proč se vlastně u vozíčkářů nemete?
Protože to technicky v podstatě nejde. Abyste to metení provozoval tak, že by to bylo efektivní, tak se musíte o koště opravdu hodně intenzivně opírat. A prostě jet na vozíku a zároveň mést nejde, byť se objevují občas takové názory, jestli bychom neměli mít metaře. Ale mně se to líbí víc takhle, je to čistší. Nedochází k žádným dohadům, jestli nám dali dobré nebo horší metaře. Je to prostě sport, který se dá hrát i bez těch metařů. A na tomto sportu je úžasné, že si ho můžeme plnohodnotně zahrát proti běžným hráčům. Nejsme samozřejmě nějak extra přesní, ale dokážeme porazit někdy i v divizi hráče, kteří ta košťata používají.

Už v roce 2015 jste mluvil o tom, že vaším snem je dostat se na paralympiádu. Proč je to pro vás taková meta?
Když jste se mě ptal, proč jsem si zamiloval ten curling, tak jsem neřekl velice důležitou věc – je to týmový sport, mně se hrozně líbí ta parta těch lidí kolem toho. A v neposlední řadě i cestování. A je moc hezké, když tam někde vlaje ta česká vlajka.

Podívejte se, jak se hrálo vozíčkářské curlingové finále na paralympijských hrách v Pekingu:

Vladimír Kroc, prh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme