'Hlavní je se nepo…' Koukalová vyřešila utajené zranění a trénuje na Dachsteinu

Gabrielu Koukalovou potkaly v předolympijské přípravě velké komplikace. Kvůli dlouhodobým problémům s lýtky nemohla na Dachsteinu trénovat. Teď ale věří že jí výpadek pomůže načasovat ideální formu na vrchol sezony v Pchjongčchangu.

Rozhovor Dachstein/Rakousko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Gabriela Koukalová | Foto: (C) Český biatlon Petr Slavík

"Doufám, že se všechno zlepšuje. Měla jsem dlouhodobý výpadek a vlastně jsem toho za léto moc nenasportovala. Je to asi nejhorší příprava, kterou jsem v životě měla. Až na jeden rok, kdy jsem nic nedělala půl roku, ale tohle je hned za tím,“ řekla v exkluzivním rozhovoru pro Radiožurnál Gabriela Koukalová.

Říkáte si, že je to jako „na potvoru“ zrovna v olympijské přípravě?
Říkám si, že všechno má svůj důvod. Všechno zlé je pro něco dobré, to je život, pády a zranění k tomu patří. Hlavní je se nepo… Snažím se to brát pozitivně a věřím, že pauza může kolikrát člověku prospět. Když je vrchol sezony v druhé části zimy, může mi to paradoxně pomoct načasovat formu k vrcholu. Ale třeba taky ne.

Jak dlouho byste vydělávali na plat Jaromíra Jágra nebo Petra Čecha?

Porovnejte si svůj plat se sportovními hvězdami v interaktivní kalkulačce!

Jak si to zranění vysvětlujete? Bylo to z přetrénování? Nepřepískla jste to?
Je to trochu pravda. Hned po konci sezony mě to hrozně bavilo. Měla jsem jednu z nejlepších sezon v životě a byla jsem navnaděná na olympiádu. Strašně jsem chtěla, možná díky tomu jsem si dala krátkou pauzu po zimě. Po týdnu jsem hned začala trénovat, třeba minulý rok jsem měla pět týdnů pauzu, to jsem nedělala vůbec nic.

Asi to na mě bylo už moc. Sezona byla těžká, člověk dostane přes zimu zabrat. Opravdu to chce dát tělu odpočinout a nepodlehnout chuti do tréninku, což jsem asi úplně nezvládla.

Také jste měnila styl běhu...

Před rokem jsem se začala přeučovat běžeckou techniku, je dost jiná. V posledních letech je trend, že těžiště jde víc dopředu a je důležité mít zpevněný střed těla, dolní břicho a trup. Tou změnou jsem tomu napomohla, protože člověk se v kroku na lyži dostane na prsty, stoupá si na ně při každém tempu a asi jsem na to nebyla dost silově vybavená. Najednou se mi obě lýtka přetížila a už to bylo.

Bojovala jste někdy dřív s problémy s lýtky?
Nikdy jsem s tím nemívala žádné problémy. V podstatě jsem až do letošního roku nevěděla, co je svalový úpon. Musím zaklepat, že jsem zatím měla fakt štěstí.

Gabriela Koukalová s trofejí za vítězství v hodnocení sprintů | Foto: (C) Český biatlon Petr Slavík

Na druhou stranu se zdá, že se z toho nehroutíte.
Rozhodně ne. Uvědomuju si, že sport je hrozně hezká věc. Možná bych to brala jinak, kdybych nedokázala to, co už jsem dokázala. Říkám jsi, že i kdyby to bylo všechno, tak jsem šťastná. Bylo to nad míru toho, co jsem si kdy představovala. Ale nevím, jak to bude vypadat za měsíc, až budu mít chvíli do závodů. Ale ať to dopadne, jak to dopadne, tak z toho se nestřílí. Hlavně, abychom byli všichni zdraví, to je nejdůležitější.

'Chtěli mě chránit'

Jak dlouhá ta pauza vlastně byla?
Tři měsíce. Nejdřív jsem trénovala tak, že jsem si dala tři dny volna a zkoušela jsem, co to udělá, věnovala jsem se rehabilitaci. Ale během dvou dalších dní jsem zas byla ve fázi, kdy mě to bolelo. Tak jsem si dala dva týdny klid a pak jsem po čtyřech dnech byla zpátky. Takže jsme to vynechali úplně a měla jsem víc času se rehabilitovat.

Bylo to takové „zranění v utajení“. Najednou byl hrozný povyk, že „Koukalová netrénuje“.
Myslím si, že všichni se snažili nevypouštět informace z toho důvodu, protože mě chtěli chránit. Aby po mě nešli novináři. Pak přijede vodrzlej Nyč a co já s tím tady mám dělat? (směje se)

Co jste dělala během volnějších dnů, když jste nemohla trénovat?

„Měla jsem asi dva týdny, kdy jsem byla dost naštvaná a nechtělo se mi trénovat. Řekla jsem si: „Dost. Už toho mám po krk.“ Potřebovala jsem volna a myslet na úplně jiné věci.“

Gabriela Koukalová (biatlonistka)

Přišlo mi, že sice netrénuju, ale pořád mám málo času. Snažila jsem se rehabilitovat, cvičit a posilovat jiné části těla. Potom jsem se snažila pilovat střelbu, pracovat na ležce i na stojce. Snažila jsem se zlepšit návyky, které tam mám, a celé to posunout. Snad to budu zvládat o to líp i v zátěži.

Takže jste nebyla v situaci, kdy jste si řekla, že nemusíte na trénink a jen si lehla na gauč.
Někdy jo. Měla jsem asi dva týdny, kdy jsem byla dost naštvaná a nechtělo se mi trénovat. Řekla jsem si: „Dost. Už toho mám po krk.“ Potřebovala jsem volno a myslet na úplně jiné věci. Biatlon byl jedna z posledních věcí, na které jsem si za ten den vzpomněla.

Máte obecně strach ze zranění? Máte to často v hlavě?
Vůbec. Jsem člověk, který žije tím, co je teď. Nepřipouštím si, že by se něco mohlo stát. Stejně to člověk nevymyslí, jen přitahuje problémy. Snažím se žít tím, co chci, aby bylo. Snažím se přitahovat ty dobré věci. Myslím, že je to docela dobrá taktika.

Kupovat dvě jízdy lanovkou? V mládí nepřípustné

Na Dachsteinu trénujete od mládí. Jezdíte sem ráda?
Vždycky hrozně ráda. Každý rok radši a radši. Když jsem byla mladší, nebyla jsem tak „kochací“. Lidi si neuvědomují krásy světa. Teď si uvědomuju, jaký je to dar, že tu můžu být a vidět takhle překrásný kout světa, který je nadosah z Česka. Užívám si každý den, že můžu lyžovat na čerstvém sněhu a dýchat čistý vzduch.

Uměla byste vůbec spočítat, kolik dní jste tu za život už strávila?
No teda… Strašně moc. V průměru jsem tu každý rok dva měsíce, takže celkem dost dní. Když jsem byla menší, možná jsme tu byli ještě víc. Je to nejoblíbenější místo mých rodičů na dovolenou, tak to tady znám asi líp než v Krkonoších. Každou cestičku.

S Koukalovou na Dachstein. Jeden den se biatlonistka kochá výhledy, druhý 'plave v mlíce'

Číst článek

Vyprávěla jste, že jste si nahoře dávali pauzu na oběd.
Když jsme ještě neměli sponzory a jedinými sponzory byli mí rodiče, tak jsme nikdy nepatřili k bohatším rodinám. Naši jsou oba zaměstnaní ve školství, tak jsme museli šetřit každou korunu. Když jsem měla trénovat na ledovci, tak jsme doma namazali pečivo, přijeli jsme sem a musela jsem přes oběd odpočívat na lavičce nebo na schodech v šatně, abychom nemuseli platit dva výjezdy lanovkou nahoru, to pro nás bylo nepřípustné.

Teď tyhle věci řešit nemusíte. Je to za odměnu?
Je to za odměnu. Díky spoustě lidí, kteří tu teď se mnou jsou a trénují, si uvědomuju, co u biatlonu máme. Člověk si snadno navyká na komfort, ale často zapomíná na to, jaké to bylo předtím. Je důležité si to připomínat a vážit si toho, není to samozřejmost. Člověk si musí takové podmínky vybojovat a zasloužit. Je fakt, že jde stále o 25 let každodenní dřiny a odříkání.

David Nyč Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme