Pchjongčchang Lucie Výborné: Náhradní končetiny drží díky podtlaku, opravuje je stan plný odborníků
Často nemají ani jednu nohu, přesto lyžují tak, že to není poznat. Paralympionici se musí na své náhradní končetiny stoprocentně spolehnout, servis je jim k dispozici i v Koreji.
„Když jsem zveřejnil, že jsem roztrhl protézu, začaly se sypat dotazy od amputovaných lyžařů, jak to funguje. Měli jsme tři neděle na postavení úplně nové protézy, která je na úplně jiném principu. Je zasazená v lyžáku ve stejných úhlech, ale už nemá elektrický podtlak, je to čistě mechanická záležitost. Můj protetik Jindra Svoboda tvrdí, že je to protiatomové,“ říká český reprezentant na paralympiádě Miroslav Lidinský.
Pchjongčchang Lucie Výborné: V Afghánistánu přišel o nohu, teď Lidinský vítězí v golfu i na lyžích
Číst článek
Sportovci s protézou dolní končetiny se řítí po paralympijské sjezdovce rychlostí až 90 kilometrů za hodinu. Jejich protézy přitom musí bezchybně fungovat, o to se v Pchjongčchangu stará velký stan protetické firmy Otto Bock.
„Jsme tu na 300 metrech čtverečních. Z Německa jsme si sem přivezli všechny naše stroje, bylo toho 30 tun včetně osmi tisíc náhradních součástek, abychom si byli jistí, že máme všechno, co potřebujeme,“ vysvětluje Němka Maerl.
Každý den přes padesát oprav
Do stanu chodí paralympionici kvůli drobnějším i závažnějším opravám protéz. A zvládnou tu i ty generální.
„Jeden z alpských lyžařů ošklivě upadl a úplně zničil celou svou nohu. Museli jsme to ohýbat zpátky, soustružit a opravovat mechaniku, aby stihl finálovou jízdu,“ říká protetik John Spillar. On a dvaadvacet jeho kolegů řeší 50 až 60 závad denně.
Jenže jak si lyžaři mohou být jistí, že je protéza nezklame ani ve velkém tlaku a velké rychlosti? U protéz hrozí, že by se 175 centimetrů dlouhou lyží točily.
„Spojení lůžka s pahýlem je uskutečněné pod tlakem. Systém může být různý, tohle je podtlakový systém. Pružinka funguje jako jednocestný píst a při každém došlapu vytahuje vzduch. Je to hermeticky uzavřené, takže pahýl se neustále nacucává dovnitř. Když si párkrát stoupnu, tak už mi to nikdo nesundá,“ vysvětluje Miroslav Lidinský.
Do dílny protetiků se mezitím trousí první lyžaři s prosbami o větší či menší opravy. Někteří závodí i s protézami obou nohou tak, že to vlastně není poznat.
„Jsou skvěle trénovaní. Je to pro ně trochu jiné, ale cítí to stejně, ať už mají obě nohy, nebo žádné. Sjezdovku cítí jako vy, jen dělají věci jinak. Musí kontrolovat trup a mít daleko lepší rovnováhu. Znát systém, který je drží vzpřímeně a umět ho balancovat,“ říká John Spillar.
„My se od nich taky neuvěřitelně učíme. Z toho, co dělají a na co své náhradní končetiny používají. Proč a jak dělají to, co dělají, je zase motivace. Je to něco, co mě nutí se sem neustále vracet,“ vypráví John Spillar.
