Pchjongčchang Lucie Výborné: V českém sledge hokejovém týmu spolu hrají skladník, laborant i student

Sledge hokej hrají hráči, kteří mají postiženou dolní část těla. Hrají upnutí do speciálního sedáku na plastových saních, opatřených jednou dvojbruslí. Na ledě se pohybují pomocí krátkých hokejek, které mají na jednom konci ocelové hroty na odraz po ledě, na druhém čepel, kterou ovládají puk.

Pchjongčchang Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Sledge hookejisté | Zdroj: ČATHS

Ve sledge hokejové šatně hraje před začátkem zápasu pekelně hlasitá hudba. Ti, co jsou uvnitř, jsou většinou tátové od rodin, zaměstnáním například skladník, podnikatel, laborant, truhlář, student nebo počítačový grafik. Prostě český reprezentační sledge hokejový tým. Víc o něm ví muž, který by za ně bez nadsázky i dýchal, jeho trenér Jiří Bříza.

Přehrát

00:00 / 00:00

S českými sledge hokejisty natáčel přímo v Pchjongčchangu Lucie Výborná

„Logisticky je tedy hodně náročné se sejít. Jsme rozptýlení od Karlových Varů až po Opavu. Řešíme to opravdu velice složitě, kdy se scházíme na zimním stadionu v Humpolci v takovém pomyslném středu, ať to máme každý stejně daleko. Vyjde nám to zhruba na jedno soustředění měsíčně, na jeden prodloužený víkend,“ vysvětluje Radiožurnálu Bříza.

A tak hráči trénují navíc. Na domácím ledě, někdy i úplně sami. Kdo má nejvíc natrénováno, je jasné. Miroslav Hrbek, nestor sledge hokeje a druhý nejstarší hráč na turnaji.

„Prostě makám, ale já tohle vždycky osvětluji tím, že mi je 53 a s tím hokejem už jsem starý začínal. Bylo mi 38, když jsem začal hrát. To tělo je za těch 15 let opotřebované, z hokeje rozbité. Prostě mám víc úrazů. Je pravda, že makám hodně, protože jinak bych tu už dávno nebyl, protože bych mladším klukům nestačil. Teda já už jim nestačím, ale pořád se snažím to nějak vyvážit těmi zkušenostmi nebo svým stylem hry,“ uvědomuje si Hrbek.

Začátky českého sledge hokeje

Sledge hokejisté slaví první výhru na olympiádě, dokázali přehrát Japonce

Číst článek

„To bylo úplně šílený. My jsme začali v tom roce 2003. Tenkrát jsme říkali, že je nás šest brankářů. Stáli jsme rozestavení kolem brankoviště a nerozjeli jsme se, protože jsme to neuměli. Neměli jsme na to hokejky. Na nich jsou dole kovové hroty, měli jsme je špatně udělané, takže nám všechny odpadaly. Takže týmy, co hrály proti nám, půjčovaly svoje náhradní,“ popisuje nyní už s úsměvem Hrbek.

Na své začátky vzpomíná i útočník Michal Geier.

„Když jsem začínal, byl jsem posazený do takového tramvajového sedáku, nože na saních byly dál od sebe, takže jsem se tam udržel celkem snadno. Vím, že kluci v té době trénovali na play-off v domácí soutěži a už tam jezdili s pukem. Já jsem si říkal, že sice jezdím, ale abych si ještě vzal puk a něco s ním dělal, to jsem si nedokázal představit,“ říká Geier.

Lucie Výborná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme