Běhání je pro juniory zábava

Nemálo sportovních soutěží je starších než jejich účastníci. To asi nikoho nepřekvapí a není proč se nad tím pozastavovat. Ovšem, když má třeba běh patnáctiletou tradici a ti, co v něm závodí v tu dobu třeba teprve začínali běhat, tak je to už zajímavější. A přesně to je případ Juniorského maratonu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dominik Lacha a Markéta Paprčková | Foto: Petr Kostovič, PIM

Uběhnout přes 42 kilometry, to dá práci i dospělým vytrvalcům. A chtít to po náctiletých by zavánělo pokusem o vraždu. Ostatně, i limit pro startující na Pražském maratónu je 18 let.

Co lze ale udělat - a co pořadatelé udělali poprvé před 15 lety - je rozdělit trať na 10 úseků a nechat je středoškoláky běhat štafetově. Teď už je zájemců tolik, že se musejí kvalifikovat v krajských semifinále. V pražském bude míst početné zastoupení studentů Gymnázium Jana Nerudy.

Přehrát

00:00 / 00:00

Běhání je pro juniory zábava


„Teď jich mám na nástěnce 58, takže s rezervou to beru jako pět deseti členných týmů a pokud ještě několik studentů přibude, tak možná dáme dohromady šest štafet, což je zatím nejvíce. Loni nás bylo 40,“ říká učitel Jaroslav Tomeš.


Reklamu dělají sami běžci


A to číslo je fantastické, protože najít sportuchtivou mládež je prý čím dál těžší. Ovšem na tomto gymnáziu udělali běhání reklamu ti, kteří se Juniorského maratonu zúčastnili už dříve.


„Tím zážitkem jaké to bylo, tak nalákali další spolužáky a spolužačky a dali jim najevo, že uběhnout čtyři kilometry, že zvládnou. A hlavně myslím, že největší roli tam hraje ten týmový zážitek a ta atmosféra.“


To všechno si ale člověk vychutná jen ve chvíli, kdy se nevydá už v půlce trati ze všech sil a pak se jen modlí, aby se doplazil na předávku. Je dobré i trénovat.


„Letos mě překvapilo, že za mnou přišli z jedné třídy, abych jim sestavil tréninkový plán. Tak jsem jim sestavil plán pro méně pokročilé i pokročilejší a dále jim nabízím možnost pondělí a čtvrtky se proběhnout a poradit se,“ popisuje Jaroslav Tomeš.


Gymnázium, kde učí, pochopitelně není jediné, kde se běhá a trénuje. Stejné zážitky jako jeho studenti mají i ti z Gymnázia Jateční v Ústí nad Labe,

Zdravý způsob záškoláctví


„Podnět byl od třídní učitelky. Řekla, kdo si chce zaběhat a my jsme řekli no tak jo,“ říká studentka Markéta Paprčková, ale hned dodala, že to rozhodně nebylo rozkazem a ten, kde se nepřihlásil, žádný postih nedostal. Ona sama začala běhat s vidinou jakéhosi tolerovaného záškoláctví.


„Já jsem si řekla, že by to mohla být sranda, tak jsem se přihlásila. Já jsem chtěla spíš být v tom týmu a jít místo školy taky někam jinam.“


Markétin spolužák Dominik Lácha měl jiný důvod. „Poznat co dokážu. Jestlůi dokážu uběhnout ty čtyři kilometry.“


A zjistil, že to půjde i po pětileté pauze, kdy přestal s bojovými sporty. A začátky s běháním se prý obešly bez nemilých komplikací. „Nikdy jsem neměl ten dávící reflex, vždycky to bylo takové volné,“ usmívá se Lácha.


I proto, že studentům pomáhal v běžeckých začátcích trenér Petr Kostovič. Oba studenti se zlepšili na celkem slušný čas kolem 20 minut na čtyři kilometry. Minizávod proti sobě si ale nedali.


„Netroufl jsem si na to vzhledem té pětileté přestávce. Měl bych to na co svézt, ale radši ne,“ říká Dominik Lácha. Jeho spolužačku respekt potěšil, ale sama podotýká. „Nejsem moc ambiciózní, spíš mě to baví, tak proto běhám,“ vystihla podstatu Markéta Paprčková.

Tomáš Kohout, Petr Kadeřábek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme