25. letní olympijské hry, které hostila v roce 1992 Barcelona, byly unikátní hned z několika důvodů. Naposledy se tento sportovní svátek uskutečnil ve stejném roce jako zimní olympiáda. Poprvé od roku 1972, kdy začala studená válka, žádný stát tyto Hry nebojkotoval. A do historie se zapsal také Derek Redmond.

Tento článek je více než rok starý.

22:06 16. února 2013 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V té době už sedmadvacetiletý Angličan měl ve své sbírce zlata ze štafety na světovém i evropském šampionátu a z her Commonwealthu. Několikrát posunul britský rekord - poprvé v 19 letech.

V jeho kariéře ho ovšem mnohokrát přibrzdilo zranění, a tak mu chyběl individuální cenný kov z velké akce. Ten měl získat jako jeden z hlavních favoritů právě na Hrách v Barceloně. Rozběh Redmond suverénně vyhrál v nejlepším čase.

V semifinále se pak rodák z Bletchley postavil do dráhy číslo 5. Start se mu povedl, ale po zhruba 170 metrech se jeho sen o zisku olympijské medaile rozplynul. S bolestivou grimasou se totiž Derek Redmond chytl za stehno a skácel k zemi.

„Byl jsem šokovaný. Bolest mě na sekundu ochromila a poslala k zemi. Bylo to všechno hrozně rychlé, ale pak jsem si řekl: Jsi v semifinále olympijských her. Postav se a běž!“ vzpomínal Redmond.

Jeho soupeři už byli v cíli, když se s natrženou podkolenní šlachou a slzami v očích zvedl a pokračoval. Na levé noze se snažil do cíle doskákat.

Jeho počínání sledoval na stadionu i jeho otec Jim Redmond, a když se Derek dostal na začátek cílové rovinky, překonal bez řádné akreditace zábradlí i ochranku, aby svému synovi zkroušenému bolestí pomohl a protnuli spolu cílovou pásku.

V tu chvíli už zaplněné ochozy olympijského stadionu - tedy 65 000 lidí tleskalo oběma hrdinům vestoje.

Jim Redmond poté v cíli na adresu svého syna pronesl: „Přes všechno, co se stalo, musel závod dokončit. A já tady byl, abych mu pomohl tu čáru přejít. Jeho kariéru jsme spolu začínali, a tak jsem myslel, že bychom ji také měli spolu ukončit.“

Na tento moment z Her v roce 1992 dodnes vzpomíná mnoho lidí. Dokonce víc než na to, kdo ve skutečnosti závod na 400 metrů vyhrál.

Jakub Kanta, Mirko Vasić Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít