Bývalá výškařka Laláková je spokojená, návrat nechystá
Za poslední rok přišla současná česká atletická scéna o dvě nejvýraznější jména v ženské výšce. Iva Straková oznámila letos v červnu přerušení kariéry kvůli těhotenství, návrat ke skákání ale v budoucnu nevyloučila. Ještě dřív, loni na podzim, ale ukončila kariéru Barbora Laláková. Držitelka českého halového rekordu skončila zřejmě definitivně.
To, co postupně dovedlo Barboru Lalákovou k ukončení aktivní kariéry, se datuje už tři roky nazpět. V dubnu roku 2008, který pro ni měl znamenat účast na první olympiádě v životě, si na soustředění na Kanárských ostrovech přetrhla achillovku na levé, tedy odrazové noze.
„USK mi tehdy dalo podmínku, že musím do dvou let od zranění splnit limit na mistrovství Evropy do Barcelony. To mě psychicky ještě víc dostalo dolů, nebo jsem si to možná jen moc brala, každopádně se mi to prostě nepodařilo. Pak mi začalo docházet, že nějak živa být musím, zkoušela jsem to i jinak se sportem, ale nešlo to,“ popisuje třicetiletá atletka situaci, která vedla k jejímu loňskému oznámení o definitivním zabouchnutí dveří za výškařským sektorem.
Barbora Laláková o atletice sice přemýšlí, návrat do výškařského sektoru ale neplánuje
Rozhodnutí to prý tehdy bylo poměrně jednoduché – z jednoho prostého důvodu.
„Mně to nedocházelo. Když se člověk věnuje sportu, pořád si říká, že to nějak dopadne, že se něco stane. Nevím, jestli jsem si myslela, že ta achillovka najednou začne zase skákat… No, tak to nepřišlo. A najednou jsem si uvědomila, že budu asi muset začít dělat něco jiného. Najednou přišlo to uvědomění, že stojím proti zdi a musím po ní nějak vyšplhat nahoru, protože musím něco jíst, někde spát, nějak se živit.“
Po patnácti letech, během nichž se věnovala výhradně sportu, stála najednou Barbora Laláková před faktem, že jí chybí vysokoškolské vzdělání, zkušenosti, praxe. Že kromě toho skákání vlastně pořádně nic neumí. V takřka třiceti letech dost šokující zjištění.
„Měla jsem vystudovanou střední hotelovou školu a nedodělanou vysokou. Začala jsem hledat v administrativě, pak se nabídla moje sestra, která dělá v hotelu s barem a já si řekla, že to zkusím. Najednou člověk zjistí, jak je sportovec v určitých věcech omezený. Byla jsem tam pět měsíců a vím, že už to nikdy nechci dělat. Zlatý sport, kdy si vstáváte, kdy chcete. Přesně to vidím až teď,“ vzpomíná česká atletka na tvrdý dopad na zem, který ji po odchodu ze sportovního světa potkal.
Nový život
Platí prý ale otřepaná fráze o tom, že všechno zlé je k něčemu dobré. Barbora se musela rychle postavit na vlastní nohy, a tak si našla práci jako recepční ve firmě zabývající se informačními a komunikačními technologiemi. Zpočátku ale ani tady nebyl život, jak se říká, peříčko.
„Když jsem sem přišla, nevěděla jsem nic, a přitom by si člověk řekl, že administrativní práci zvládne levou zadní. Objednat letenky, zavolat do ciziny do hotelu… Ono mluvit anglicky na komunikativní úrovni je fajn, jenže na závodech to bylo vždycky něco jako „půjčíš mi tretry, kolík, křídu, gumu“. Tady to najednou muselo mít nějakou formu, taky jsem se musela naučit s fakturami, účetnictvím. Chybí mi tady ale to, že za člověkem není nic vidět,“ ví Barbora Laláková, že recepce rozhodně není její konečná co se týče zaměstnání.
Objížděním mítinků strávila polovinu dosavadního života a navzdory tomu, že o svoje místo v běžném životě musela tvrdě bojovat, to, kde je teď – a tím není myšlena recepce ve třetím poschodí – jí vyhovuje.
„Byly tady nějaké myšlenky, že za rok je olympiáda… ale uvědomila jsem si, že už umím žít i jiný život. Sport je krásný, ale já už chci třeba jít normálně do kina nebo si zahrát tenis. Pamatuju si, jak jsem bývala naštvaná, že musím jít na masáž, zaplavat si nebo do sauny. Teď si to užívám, protože to můžu dělat kdy já chci. Nemusím nic hrotit. A to je super.“
