Cesta Billyho Millse ke zlaté olympijské medaili vedla z Kansasu do Tokia
V roce 1964 se na olympijských hrách v Tokiu zrodil jeden z nejpozoruhodnějších příběhů olympijské historie. Jeho hlavním hrdinou se stal americký atlet Billy Mills.
Ten, který má rád svou zemi. To je indiánské jméno Billyho Millse a nejčastěji ho slýchával ve svém dětství, které prožil společně se svým kmenem Siouxů v rezervaci v Jižní Dakotě. V té žil do svých dvanácti let, pak se přestěhoval do města Lawrence v Kansasu, kde na místní škole začal tvrdě trénovat.
Nebyla to však atletika, která ho měla později proslavit, nýbrž box. Jeho trápení v ringu trvalo takřka tři roky, než dal konečně úpolovému sportu vale a vydal na dráhu běžce. Na dráhu samotnou se ale ještě nechystal. Učaroval mu totiž přespolní běh, kde získával jeden úspěch za druhým.
Millsova talentu a píle si všimli scouti kansaské university a mladému indiánovi, který se do té doby živil jako pouliční prodavač, nabídli vysokoškolské stipendium. Rázem se ocitl v hvězdném universitním týmu, kterému svými výkony na středních a dlouhých tratích pomohl ke dvěma titulům národních šampionů.
Když už se zdálo, že jeho kariéra běžce bude stoupat strmě vzhůru, rozhodl se Mills, že vstoupí do armády. U námořní pěchoty si vysloužil hodnost poručíka. Po čase ho ale znovu běžecká dráha začala přitahovat jako magnet. Začal trénovat a na dlouhých tratích dosahovat takových časů, že ho nemohla minout nominace pro olympijské hry v Tokiu v běhu na 10 000 metrů.
„Bylo to, jako když otevřete knihu a v té si přečtete, že máte jet na olympiádu. Prostě ze začátku vůbec nechápete, že by to mohla být pravda. Pak ji otevřete znovu a ono to tam je napsané pořád. Tak to čtete znovu a znovu, až tomu uvěříte. Já si to ale pořádně uvědomil, až když jsem nasedl do letadla směr Tokio,“ popisuje Billy Mills své pocity, když se o nominaci dozvěděl. Už to byl pro mezinárodně naprosto neznámého běžce úspěch.
Ten umocnil ještě postupem do finále s časem 29 minut a 10 vteřin. Což sice na účast ve finále stačilo, ale bylo to o minutu více než čas, který zaběhl největší favorit Australan Ron Clark i jeho tehdejší největší konkurent Tunisan Mouhamed Ghamoudi. Ve finále se ale událo něco neuvěřitelného.
Nečekaný šampion
„Mám šanci, mám šanci. Tahle slova jsem si říkal před startem a pak každé kolo, kdy jsem se dokázal udržet s favority. Běželi hodně rychle, ale já jsem to vůbec nevnímal. Když jsem kolo před cílem zjistil, že už běžíme vpředu jen čtyři, došlo mi, že můžu vyhrát, a tak jsem si v hlavě ta slova pořád opakoval. Můžu vyhrát, můžu vyhrát.“
Do závěrečné rovinky vběhl Mills na třetím místě jen těsně za Clarkem a Ghamoudim, pak ale zrychlil takovým způsobem, že favorité nestačili reagovat a tehdejší komentátor málem dostal infarkt.
Ohromený dav nemohl uvěřit svým očím. Millse nikdo neznal a dokonce ho málem nepustili ani na tiskovou konferenci po závodě, protože pořadatel prostě nevěděl, kdo to je. Šokující vítězství Billa Millse, mimochodem jediného Američana, který získal olympijskou medaili na desetikilometrové trati, vedlo později filmaře k natočení snímku Running Brave, jemuž byl životní příběh indiána z Jižní Dakoty předlohou.
