Olympijský rok Anežky Drahotové: Puntičkářka si došla pro 10. místo. A chtěla ještě výš
Kdo patří mezi puntičkáře, naprosto porozumí tomu, jak se i sama Anežka Drahotová charakterizuje. Je to vlastnost, která člověka žene dopředu, ale zároveň mu nedá vydechnout a stresuje ho. Také Anežka chtěla umět vždycky všechno dokonale. Proto ani nebyla příliš nadšená když po dlouhém léčení zlomeniny ve stehně došla v olympijském závodě mezi nejlepší desítkou.
„Ve všem jsem chtěla být nejlepší. I když se hrálo na klavír, ale pak to nešlo a už jsem se s tím smířila. Myslela jsem si, že to je dobře, ale doktorka Sládečková řekla, že puntičkářství je výrazem nesebedůvěry. Ten, kdo je suverénní, nemusí být puntičkář, je mu to jedno,“ přemýšlí Anežka Drahotová.
„Já jsem puntičkář v tom, co udělat můžu, ale třeba jedeme na závody a mění se místo, kde spíme. A trenér říká, že se musím zvyknout nebo přizpůsobit,“ přiznává Anežka Drahotová, že výcvik trenéra Ivo Pitáka má svůj kladný dopad.
Ale i když se třeba čas odjezdu na soustředění dozvídá večer před cestou, snaží se co nejvíc si prostředí na místě přizpůsobit podle sebe. I na závody si pak vozí jídlo, na které je zvyklá.
„Jsem zvyklá snídat tvaroh, jogurt a müsli, ale v hotelu jsou lidé zvyklí na pečivo a míchaná vajíčka, která já nejím. Dá se to koupit, ale nechci běžet do obchodu, tak si snažím snídani brát s sebou. Patří to k mé psychické pohodě před závodem, po závodě už to neřeším,“ usmívá se.
Není se čemu divit. Když už člověk sportu obětuje hodiny dřiny, chce pak uspět a nenechat si formu, závod a výsledek zkazit hloupým detailem. Nechce rázem smazat 25kilometrové chodecké tréninky.
„Když třeba jdeme padesátkrát 500 metrů, tak to přestane člověk bavit hned. A tímhle trénink začínáme každé soustředění. Myslela jsem si, že to jsou nejtěžší tréninky, ale viděla jsem tréninky čtvrtkařů a oni běhají do schodů, to je šílené. Šla jsem můstek v Harrachově pěšky a bylo to hrozné,“ srovnává Drahotová.
Dospěla předčasně, v posledních letech se moc nemění
Těsně před Riem dovršila 21 let, dospělá už si ale přijde už dlouho. „Připadá mi, že jsem dospěla předčasně. Od 17 nebo 18 let je to podobné, doufám, že jsem trošku rozumnější, ale jinak zásadní posun nenastal.“
Život sportovce se totiž od mládí moc nemění, bývá - zvlášť u vytrvalců - celkem striktní. Anežka Drahotová tak přišla o radosti vrstevníků. Například nechodila do tanečních, o maturitní ples také přišla. Ale nestěžuje si.
Olympijský rok: Krpálek si nevěřil, ale v Riu napsal zlatou pohádku
Číst článek
„Jsou tam nějaké věci, které člověk nezažil, ale zas to vyvážily věci, které nezažili lidé, které dětství prožili. Nevnímám to tak úkorně, že bych o něco přišla, ale bylo to úplně jiné než pro ‚normálnější‘ lidi,“ přemýšlí Anežka Drahotová.
Výměna něco za něco, se chodkyni Anežce Drahotové vyplatila. Na olympijských hrách nakonec v chodeckém závodě na 20 kilometrů skončila desátá.
V cíli jí přišlo hloupé nadávat, když došla desátá na olympiádě, což je rozhodně úspěch. Zvlášť, když musela léčit netypickou zlomeninu stehenní kosti. Ale jako maximalistka byla i trochu nespokojená, pomýšlela výš.
Tři vrcholy pro příští sezonu
V nové sezoně ji čekají tři vrcholy. „Je to mistrovství světa, Evropský pohár v Poděbradech, na který se těším, a ME do 23 let. Ještě jsem v téhle kategorii, tak se nám to hodí v přípravě na Londýn,“ plánuje.
Pokud by byla zdravá, mohla by při londýnském MS myslet i na medaili. „Můj cíl je stát na startovní čáře bez nějakého zdravotního omezení. Chci být v dobré formě, abych věděla, že do závodu mohu jít úplně naplno,“ věří Anežka Drahotová.
