Olympijský stadion ve Stockholmu připomíná hrad
Architekt, nebo studio, které dostane šanci vyprojektovat olympijský stadion, se pořádně snaží. Ví totiž, že je to velká prestiž a že zase tak moc míst chlubících se tímto názvem na světě není. Vznikají tak supermoderní arény. Ale o to výjimečněji působí ty, které slouží už skoro 100 let.
Je to hrad nebo snad tvrz? I tak by mohl uvažovat náhodný kolemjdoucí, bez znalosti kontextu, ale při pohledu na zadní část tribun olympijského stadionu ve Stockholmu. Mohlo by se zdát, že věže v jeho severní části měly kdysi strážní funkci.
Podloubí tribun zase evokuje chodbu u klášterního atria. Místo atletů bojujících na mistrovství Evropy týmů na by se na tento stadion hodili třeba rytíři nebo i mniši. Hotová romantika. „To docela jo. Půjdu si ho hned vyfotit. To je málokde,“ říkala kladivářka Kateřina Šafránková.
Stadion hostil v roce 1912 olympijské hry i jezdecké soutěže pro Hry v roce 1956 v Melbourne, kam koně nesměli. Poněkud jiné překážky překonávala ve Stockholmu Zuzana Hejnová. A tu čtyřstovku si bude pamatovat, nejen proto, že čas 53,87 je zároveň jejím národním rekordem.
„Stadion je fakt hrozně hezký, říkala jsem si to už při rozcvičení. Strašně lilo, říkala jsem: doufám, že ten stadion nebude kazit to hnusné počasí. Naštěstí to vyšlo, je to tady fakt hezký,“ prohlásila Zuzana Hejnová.
Stadion pro asi 13 tisíc lidí působí opravdu útulně. Tribuny jsou zakryté jen částečně, ale krátkou střechu co pět metrů podpírají štíhlé sloupy. A pro sportovce má stadion svá specifika. Rovinky tu jsou krátké, takže i cíl je lehce v zatáčce! A oštěpaři mají ztížené podmínky, ať stadion zalévá voda nebo slunce.
„To je fakt docela blbě vymyšlené, že svítí slunce přímo do očí, když máš odhodit. Takže automaticky, když se podíváš, tak je zavřeš,“ zašklebila se Barbora Špotáková, kterou ale víc rozladilo to, že skončila třetí, než fakt, kde házela.
