Pražský mezinárodní maratón – příležitost pro každého
Na Pražský mezinárodní maratón se můžeme kouknout z téměř jakéhokoliv pohledu. Nejen závodníka a pořadatele, ale i obyvatele nebo návštěvníka Prahy. Svou rozsáhlostí se ale dotkne každého, kdo ho zaregistruje. 16. ročník Pražského mezinárodního maratónu se poběží v neděli. Tomáš Kohout ale nabízí svůj pohled na tento závod už teď.
Vítěze jednotlivých ročníků Pražského mezinárodního maratónu si nepamatuji. Bez mučení přiznávám, že si přesně vzpomenu jen na toho prvního, má totiž krásné sportovní jméno Tummo Turbo.
Jde spíše o čas, kterého vítěz dosáhne a o to, aby poděkoval organizátorům za pozvání, vychválil krásy Prahy a zmínil, že snad těch kostek, po kterých se běhá, by mohlo být méně.
Z těch deseti let, co na Pražský maratón chodím, si pamatuji úplně jiné momenty. Třeba rok 2004. Poprvé byl nejrychlejším Čechem Róbert Štefko. A když mi zmoklému a prochladlému tvrdil, že bylo ideální počasí, nestačil jsem se divit. Stejně jako jménu vicemistra Česka, kterým byl Mulugeta Serbessa.
Nebo si vzpomínám na ročník, když jinému českému vytrvalci utekl limit na mistrovství světa o pár sekund. Ztratil je kvůli střevním potížím a s nimi související velkou potřebou.
Ale fascinuje mě něco jiného. Tisíce lidí, jejichž odvaha hraničí podle mě se šílenstvím. Asi vím, co je na tom láká. Někdo chce zjistit, na co má a co přežije. Jiný chce třeba v den svých narozenin provést něco bláznivého.
Další si oblékne dres charitativní organizace a tím jí pomáhá. Menšina z těch, kteří se postaví, na start chce skutečně závodit, protože má naběháno tolik, že si může dát smělé limity.
Chtěl jsem se zařadit mezi ty, tehdy ještě stovky lidí, při jednom z prvních ročníků. Ale to mi ještě nebylo ani 18, takže jsem nemohl. A teď?
To, že jsem do jisté míry srab omlouvám vlastní zodpovědností. Když na to nemám fyzičku, přece se nezapíšu stejně jako posel, který před dvěma a půl tisíci lety doběhl z Marathónu do Athén, zvěstoval vítězství a padl. Ale kdo ví. Třeba jednou tu trať poznám osobně.
