Překážkář Svoboda už podruhé návrat na atletický ovál neuspěchá
Petrů Svobodů běhá po Česku spousta. Ale ten jeden, který je za normálních okolností nejrychlejší, ten ne. Právě ten ještě běhat nesmí. Překážkář, halový mistr Evropy z roku 2011, dokonce málem přišel kvůli zranění a následné netrpělivosti o nohu. Právě na jeho příběhu se ukazuje, jak je důležité všechny šrámy nejdřív pořádně vyléčit.
Určitě si vzpomenete na užaslý výraz Petra Svobody krátce po té, co se v Paříži stal před dvěma roky mistrem Evropy. Triumfoval na 60 metrech překážek a pak ani nedovedl popsat, jak je šťastný. Teď, po vleklém zranění, pronesl naopak velmi srozumitelná slova.
„Po dvou letech necítím bolest při chůzi, je to pro mě zázrak. Sedím na kole a můžu šlapat bez toho, abych prošlápnul patu a bolelo mě to. Je to prostě zázrak, stalo se to a já už se nechci ptát proč. Je to za mnou a já už vidím jen to, jak se honem vrátit,“ vykládal při šlapání na spinningovém kole Petr Svoboda.
Od vítězství v hale nezávodil, ale bojoval se zraněním achillovky. A to ‚honem, honem se vrátit‘ se mu nevyplatilo. Ačkoli si doteď pamatuje, co jemu a trenérovi říkal hned po první operaci doktor Karel Horel.
Překážkář Petr Svoboda léčil zánět v patě dva roky, jednou návrat na ovál uspěchal, ale podruhé už to udělat nehodlá
„Pánové, hlavně žádnej spěch, jo.“
Ale vysvětlete to závodníkovi ze světové špičky, který má absolutní cíle a chuť a vůli jich dosáhnout. Když mu doktor řekne osm týdnů klidu, on na to:
„Co kdyby to šlo třeba pátý týden?! To dávám příklad, jo, a doktor by řekl: ‚No, mohlo by, ale radši…‘ Jenže pro mě to ‚mohlo by‘ znamenalo před olympiádou ‚to půjde‘.
A proč se to pak táhlo? Sportovec je zvyklý na bolest. Jinak by nemohl ani trénovat, natož závodit. Po zranění se tak často stává, že tělo přetíží.
„Říkal jsem si, když tu trochu nateklo, že je to normální – a tohle jsou právě ty chvíle, kdy by člověk potřeboval toho doktora, aby mu řekl, že tohle už je špatně,“ opisuje Petr Svoboda.
Podobnou zkušenost už by znovu nezvládl
Teď, měsíc po vyčištění zánětu v patě, který ho málem zabil, je na Kanárských ostrovech. V teple nohu rozhýbává - a slibuje.
„To ‚honem, honem zpátky‘ je míněno fakt obrazně, už to nehodlám přetáhnout. Teď kdyby se tam znovu něco objevilo, už to není na návrat, ale na konec. Kdybych měl něco podobného absolvovat znovu, už bych to psychicky nedal a taky bych tady přišel o zaměstnání. Rozhodně by to nemělo smysl.“
A nezvykle zarputilý výraz v blankytně modrých očích slova Petra Svobody potvrdil. Nejšťastnější byl vždycky, když se dařilo jemu, ale hlavně ostatním okolo. Ani z nich už ale nedokázal mít letos v zimě radost.
„Byly tam výkony, kterými by se dalo probojovat do finále a bojovat třeba i o medaili, ale dívat se na to doma z gauče je strašně těžké. Hledat pak někde v sobě radost z ostatních… měl jsem ji, ale neprožíval jsem to tak jako dřív,“ přiznává osmadvacetiletý atlet, kterému vleklé zranění převrátilo přístup nejen ke sportu.
„Žil jsem si normální život, zkusil jsem si to. Není to špatné, ale tím, že žiju sportem, je pro mě každý den nicnedělání vražda,“ uzavírá Petr Svoboda.
