Překážkáři Svobodovi chybí k absolutní pohodě už jen postavit se na start
Zatímco tyčkaři bojovali na atletické extralize o co nejlepší umístění, kousek od jejich sektoru postávali manželé. A ne ledajací. On - Petr Svoboda, halový mistr Evropy, překážkář, který se momentálně snaží vrátit po dvouleté pauze zaviněné zraněním. Ona - Jiřina Svobodová, pro změnu mistryně Evropy ve skoku o tyči. Ale nejen tím jsou originální. Ne v každém páru se dokážou vzájemně tak podržet, zároveň působit jako čerstvě zamilovaní, ale také do sebe rýpnout.
„Ona Jiřinka vždycky, když doskočí, stejně kouká na trenéra a mě si nevšímá, já jsem tady spíš jen jako hlasová podpora, když se rozbíhá, to je tak asi jediné, co vnímá,“ směje se Petr Svoboda.
„To není pravda! Chvíli jsem ho neviděla a hned jsem mu volala, kde je, že ho tu nevidím,“ brání se s úsměvem jeho žena Jiřina.
Petr Svoboda si atletické závody očividně užíval, po dlouhé době se na nich totiž objevil jako zdravý muž.
„Je to příjemné. Srovnávám třeba, co lidi kolem natrénovali, a říkám si, že kdybych to natrénoval já, už bych tu s nimi závodil. Ale to spíš fantazíruju.“
S Petrem a Jiřinou Svobodovými, atletickými manželi, mluvil v Kladně Tomáš Kohout
K pohodě chybí jen to, aby se Petr Svoboda už mohl postavit na start. Na to si aspoň do září počká, takže jsou zatím ti dva šťastní za to, že Petr nepřišel o nohu, že se Jiřina také uzdravila a skáče a vyhrává za solidních 450 cm. Nebolí ji ale zápěstí nebo záda?
„Ne, tohle jsem přestala řešit už v halové sezoně, navíc tu s sebou mám podporu, takže vše dobré.“
Na druhé straně - Petr Svoboda teď své ženě vrací to, jak se o něj starala, když nemohl s těžkým zánětem paty ani chodit.
„Jiřinka dělala maximum, co dělat mohla pro to, abych se měl doma dobře, i když jsem byl s pohybem na nule. Vždycky jsem měl všechno po ruce a ona byla ta, která mi to donesla,“ chválí svoji teď už manželku Petr Svoboda.
„Já jsem se snažila pomáhat jemu, on zase mně, abych toho neměla tolik na vyřizování, takže objížděl všechny věci, když jsem měla závody. Doplňovali jsme se, snažili se o to, abych na tom já nebyl zle, když jsem závodila, a já jsem se zase snažila vyjít vstříc jemu, aby nemusel tolik chodit a mohl odpočívat a regenerovat.“
I tím pomohla Jiřina Ptáčníková svému muži k tomu, aby se k atletice vrátil.
„Klobouk dolů před tím, jak to psychicky celé ty dva roky zvládal. Já bych se po dvou měsících sesypala a ani už bych se nepokoušela vracet. Prostě čumím, jak to zvládnul,“ říkala drobná tyčkařka Jiřina Svobodová a dívala se nahoru, na svého obrovitého překážkáře.
Starý dobrý Peťan
Jen ve fyzické stavbě si nejsou podobní. Jinak jim pomáhá, že se oba věnují atletice, ale jiným disciplínám a pod jinými trenéry. I to, že oba vědí, jaké to je si v kariéře sáhnout na dno. Petru Svobodovi hodně pomohlo, že pád přišel hned po největším úspěchu, triumfu na halovém mistrovství Evropy v Paříži.
„Zapomínal jsem na radost z vítězství. Poprvé, kdy se mi rozsvítily oči radostí, bylo v Paříži. To je taky jediný okamžik, který mi pomáhá se vrátit,“ kýval hlavou Svoboda.
„Pět týdnů jsem ho neviděla, byla jsem na soustředění v Itálii a on na Kanárech, ale musím říct, že se mi odtamtud vrátil zase zpátky ten starý Peťan – radost v očích, úsměv a sebejistota. To je ten, který mi na chvíli zmizel,“ směje se Jiřina Svobodová.
