Slzy štěstí nejbližších, to je nejkrásnější odměna, usmívá se Špotáková
Dříve se s oblibou debatovalo o tom, jak si povede na olympiádě ‚naše Katka‘, tedy Kateřina Neumannová v běhu na lyžích. Teď něco podobného zažívala ‚naše Bára‘, občanským jménem Barbora Špotáková, povoláním oštěpařka a teď už dvojnásobná olympijská vítězka. Zlato jsme od ní chtěli asi všichni. A i když jsme ji tím znervózňovali, suverénně ho vybojovala.
Prvním pokusem hodila Barbora Špotáková 66 metrů a 90 centimetrů a bylo hotovo. Soupeřky se nezmohly na odpověď a Barboře Špotákové se začaly plnit představy, které jí probleskovaly v hlavě už před závodem.
„Musím se přiznat, že mi to na mysl vklouzlo už během dne, ale vždycky jsem to odehnala, protože to není úplně dobré. Aby se to nezakřiklo.“
Tedy představy o druhém titulu olympijské šampiónky. V polovině soutěže při čekání mezi pokusy, které roztrhalo i slavnostní vyhlašování vítězů, si Barbora Špotáková dala padesátimetrový sprint. Pak si lehla do sektoru a lehce nervózně čekala - ostatně jako celou soutěž, jestli ji náhodou některá ze soupeřek nepřehodí.
Barbora Špotáková se dokázala vyrovnat s tlakem okolí i očekáváním fanoušků a vybojovala na OH v Londýně zlato
To se nestalo. Ve čtvrté sérii metla oštěp na 69 metrů a 55 centimetrů a konečně, po roce, se jí ulevilo.
„Tlačí na vás média, svým způsobem i kamarádi, i když ti jsou v pohodě, ale všichni ostatní lidé. Je to tlak jako blázen, celý rok – v tom je to horší, příprava není tak v klidu, jako když to získáte poprvé.“
To, tedy olympijské zlato. Ono je to jasné. Jak člověk jednou něco předvede, očekává se to od něj znovu a znovu, nejlépe pořád. Ale on sám začne pochybovat, jestli se s tlakem okolí vyrovná. A protože Barbora Špotáková není robot, týká se jí to také.
Nevěřila jsem, že to bude tak jednoduché, říkala Špotáková po suverénní obhajobě zlata
Číst článek
„Měla jsem někdy opravdu těžké chvíle, kdy jsem si říkala, proč to vůbec dělám, jestli to zvládnu, unesu.“
A to břímě nebyl šestisetgramový oštěp, ale neviditelné závaží schované v písmenkách novin, zvucích linoucích se z rádia a v klipovitých televizních záběrech. I na vlastní kůži zažívané dennodenně na ulici. Barbora Špotáková si to ale dovedla otočit v klad. A pomohl jí i zeměpis.
„Procházela jsem si česká města jedno za druhým a říkala si, kolik mi fandí lidí, znám jednotlivé hospůdky, kde sedí lidé, které znám. Po celé republice. Říkala jsem si, že to snad nemohl mít nikdo jiný, a to pro mě bylo obrovské plus.“
A Barbora Špotáková z toho dokázala těžit. Jednatřicetiletá atletka vedla od úvodního pokusu soutěže - začínala ji totiž až po poslední. Jako průběžně nejlepší ji totiž i končila. Pak se, jako by jí triumf znovu nabyl energií, rozběhla po oválu olympijského stadionu k dojatým rodičům, bratrovi, trenérovi Janu Železnému.
„Obrovská radost, všichni brečeli, a to je to největší, co můžete o nejbližších dostat.“
Tu odměnu si Barbora Špotáková za druhé olympijské zlato zasloužila.
