Branka bez břevna, rozhodčí bez karet. I takový býval fotbal
Radiožurnál dnes spustil anketu, ve které nám můžete pomoci najít nejlepšího fotbalistu všech dob. Pokud se zapojíte do hlasování, které na webu nejlepsifotbalista.cz potrvá jedenáct dní, můžete získat jako odměnu fotbalové dvojCD Stříbrní Chilané.
To všechno proto, že fotbal slaví 150 let své moderní existence. A dnes je to přesně 150 let od chvíle, kdy zástupci anglických klubů v londýnské hospodě schválili o několik dní dříve sepsanou první podobu pravidel. Od těch dnešních se hodně lišila.
Branka neměla břevno, doba hry nebyla omezená 90 minutami, neexistoval ofsajd ani pokutový kop, rozhodčí neřídil utkání foukáním do píšťalky - ale signály vydával máváním šátkem nebo kapesníkem. Brankář směl chytat míč rukou na celé polovině hřiště až do roku 1912.
Ale od té doby už se měnila pravidla jen kosmeticky a minimálně, i proto zůstává fotbal tak populární hrou. Poslední výrazná změna přišla v roce 1992, kdy zakázali brankářům chytat míč rukou po úmyslné přihrávce spodní částí nohy od vlastního spoluhráče.
„Dá se říct, že pro nás to byla dost velká změna, protože do té doby nás nikdo nenutil hrát nohou, všechno jsme chytali do ruky. A ze dne na den to najednou zakázali a museli jsme se přizpůsobit,“ vzpomíná bývalý gólman československé reprezentace Alexander Vencel.
„Ze začátku bylo hodně chyb a padaly z toho i góly. Ale v současnosti jsou brankáři na takové úrovni, že je v tomto nemůže nic překvapit.“
Radikální změnou hlavně pro diváky bylo zavedení žluté a červené karty v roce 1970. Do té doby rozhodčí napomínal a vylučoval jenom ústně. Někteří hráči tak viděli svou první žlutou kartu až v pokročilé fázi kariéry jako třeba vicemistr světa z Chile Josef Jelínek při angažmá v nizozemském Deventeru.
„Tam jsem ji viděl poprvé. Hráli jsme proti Ajaxu a byl tam faul před pokutovým územím. Tak jsem si stoupnul před balón, potom se ohlédl, jestli už máme postavenou zeď, abychom něco nepokazili, a rozhodčí najednou přišel, dělá na mě ‚tytyty‘, ale já tam stál dál,“ líčil.
„Tak se mě ptal, jestli rozumím tomu, co mi říká. A já mu česky odpověděl:‘Já tobě rozumím, ale ty mně ne!‘ Načež vytáhl žlutou kartu.“
Jelínek patří ke generaci, kterou zasáhla také třetí radikální změna za posledních sto let. Do roku 1958 se vůbec nesmělo střídat, platilo to i na světovém šampionátu 1962, teprve později se to stalo běžnou praxí.
Do té doby ale nesměl trenér poslat na hřiště náhradníka za zraněného hráče nebo reagovat na vyloučení. Třeba útočník Sparty Václav Mašek proto býval nachystaný i na záskok v brance.
„Mě a Kvašňáka trenér připravoval, že kdyby tato situace nastala, tak jdeme chytat. Zkrátka jsem byl náhradní brankář. V rance jsem byl jednou v životě za Spartu, ale vlastně jsem nechytal. Rozhodčí vyloučil Kramerius, měla se kopat penalta. Ale nakonec se nekopala, protože rozhodčí přerušil zápas a utkání se nedohrálo.“
Pokud se budou pravidla měnit i v budoucnu, tak nejspíš zaváděním nových technologií pro posuzování sporných situací nebo upravením toho, jak rozhodovat remízové zápasy, u kterých se musí určit vítěz.
