Desetibojařská legenda Roman Šebrle fušuje do fotbalu, ale bránit neumí
Roman Šebrle dal sbohem deseboji a stal se fotbalistou. Dnes místo treter nazul kopačky a v pražských Lipencích se zúčastnil narozeninového turnaje Ivana Haška, Vladimíra Šmicera, Jana Kollera a Jakuba Koháka.
Spolupráci s parťáky z "Dino teamu" - Pavlem Kukou, Markem Jankulovským nebo kapitánem Janem Kollerem si po zápase pochvaloval. „Je to příjemné, když to kluci umí. Dají si to od nohy, spoustu toho zachrání a míč dostanete. Lepší než s někým, kdo nepřihrává. To se mi líbí.“
Den poté. Tedy po ukončení atletické kariéry se vrhl na fotbal, a zdá se, že v něm bude pokračovat.
„Hraju za Amforu a tady v Lipencích jsem po několikáté, takže už je to skoro pravidlo, ale chci spíš hrát častěji někde krajský přebor nebo nějakou třídu. Jakoby závodně.“
Mužstvo Lipenců sice postoupilo do A. třídy, ale konkurz na Šebrleho by nevyhrálo. Bydlí totiž na Praze 6 a bude hledat angažmá spíš tam. „Lipence jsou daleko. Trénovat už nebudu takže spíš jen závody, teda zápasy, tak aby jim to nevadilo.“
Patu při fotbale necítí
Na turnaji nastřílel několik gólů, ale na jeho konto přibývaly spíš zahozené šance. Takže trénink by určitě neuškodil. „Když to 20 let nehrajete, musí to být někde vidět.
„Pata mě vůbec nelimituje. Ta je cítit, až když jdu do treter. Přeci jen mezi atletikou a fotbalem je obrovský rozdíl. Na oválu je to daleko více intenzivnější a náročnější.“
Nejvíc Šebrlemu v sestavě sedí role hrotového útočníka, i když atletická milost by mu spíš předurčovala bělavější roli. Třeba ve středu zálohy.
Snad to nebylo naposled
„V útoku jsem hrál celý život. Sedí mi to tam. Neumím hrát vůbec dozadu, v životě jsem to nehrál, je to moje slabina. V úvodním závodě, teda zápase, jsem zkoušel halva a bylo to vidět.“
Spoluhráči jsou na Šebrleho zatím hodní, nepeskují ho za laxní obranu ani zahozené šance. „Každý něco zpacká, ale nesmí se packat furt (smích). Pak je člověk packal a nikdo ho nikam už nepozve,“ uzavírá Roman Šebrle.
