Fotbalisté Baníku poznávají socialistickou realitu běloruského Mogilovu
Pro fotbalisty Baníku Ostrava znamená účast v Evropské lize zatím hlavně nasávání atmosféry a pronikání do tajů bývalého Sovětského svazu. Před dvěma týdny navštívili gruzínskou metropoli Tbilisi, zítra je čeká souboj s běloruským Dněprem Mogilov.
Soupeř to bude náročnější a totéž platí také o cestě ze třetího největšího města České republiky do třetího největšího města Běloruska. Hráči se vrátili do doby, kterou už vesměs nepamatují.
Letadlo, které ostravské fotbalisty do dějiště zápasu třetího předkola Evropské ligy dopravilo, okamžitě odlétá zpět. V Mogilovu totiž mají pouze vojenské letiště, kde cizí stroje déle pobývat nesmějí.
Předzvěstí komplikovaného vstupu na území Běloruska je čekání, než na letišti najdou a přistaví schody k civilnímu letadlu. V improvizované příletové hale pak přichází vysoká škola byrokracie.
Jen kvůli ostravské výpravě dorazily čtyři úřednice, které skoro hodinu vyplňují každému zvlášť speciální pojištění, bez kterého se do Běloruska nedostanete.
Byrokracie pro padesát centů
„Musíte mít ještě jejich pojištění. Když tam bude patnáct lidí, tak patnáct lidí musí po jenom vypisovat pojistku a platit a přitom ta částka je úplně směšná, asi půl eura za osobu a den," vysvětluje generální manažer Baníku Verner Lička, který přijíždí do Běloruska už popáté. On i ostatní potom procházejí pečlivou a zdlouhavou pasovou kontrolou.
Je třeba dávat pozor například na to, aby si člověk nezaložil do pasu bankovky. Jestliže takový doklad předložíte, rázem pácháte trestný čin úplatkářství. Mezitím dva vojáci suplující automatický pás zaplňují halu zavazadly. Celkově trvá cesta od letadla k přistavenému autobusu déle než samotný let - asi hodinu a půl.
„Čekali jsme déle než obvykle, nevím, kde je problém, jestli je to normální. Asi je to povinnost, nebo jestli je to naschvál … to asi ne," přemítá kapitán Baníku Tomáš Marek.
Milí a poslušní lidé
Je pouze něco málo přes hodinu letu od své domoviny, ale ocitá se v zemi docela jiného ražení. Architektura socialistického realismu, čisté ulice bez jediného smítka nebo pouliční stánky se stíracími losy či točenými nealkoholickými nápoji.
Tak vypadá všední realita východoběloruského Mogilova. Tvrdá ruka autoritářského režimu na první pohled ve městě patrná není. Ale stačí chvíli pozorovat nebo oslovit zdejší obyvatele a vyčtete z jejich chování to, co Verner Lička.
Jsou strašně hodní, pokorní a až se bojí. Stává se, a také se mi to stalo dnes v hotelu, že když někoho oslovíte anglicky, nechce s vámi mluvit. A zase naopak, v hospůdkách, kde jsem byl, jsou strašně slušní a přívětiví, hodně servilní.
O fotbalistech místního Dněpru to ale ve čtvrtek vpodvečer určitě platit nebude. Ti budou chtít své ostravské soupeře zaskočit podobně jako apokalyptická bouřka a přívalový liják, který se spustil těsně po jejich příjezdu.
