Fotbalový chrám San Siro čeká po plzeňské zpovědi samotná modlitba
19. září oslavil 85 let a i díky řadě stavebních úprav se stále těší skvělému zdraví. Řeč je o milánském fotbalovém stadionu Giusseppeho Meazzy. Stánek známý spíše pod označením San Siro dnes hostí kromě svého tak říkajícího rodinného příslušníka - zdejšího AC, i vzácného plzeňského hosta. A o tom že se bude jednat o bezchybného hostitele, nepochybujte!
Fotbal je v Itálii vším, pro mnohé jediným smyslem života, jedinou celoživotní láskou, jediným opravdovým náboženstvím. Proniknout do jeho tajů můžete samozřejmě skrze návštěvu zdejších fotbalových katedrál, tedy stadionů. Nad všemi ční San Siro - Vatikán fotbalového náboženství.
"Všichni ten stadion známe z televize, teď jsme byli poprvé přímo na hřišti a první dojmy jsou velmi pozitivní. Stadion je samozřejmě krásný," popisuje pocity ze San Sira plzeňský kapitán Pavel Horváth.
Jako měl Achilles svou patu, i sebemohutnější stavba má své slabé místo. Stadion Guissepeho Meazzy pojmenovaný podle hráče AC i Interu ze 30. let minulého století jich má možná pro někoho až nezvykle mnoho. Přesto zůstává dlouhodobě mezi 23 pětihvězdičkovýcmi stadiony Evropy, na kterých si zahrát je snem každého fotbalisty.
"Bylo tam hodně dusno, těžký vzduch. Snad nebude těžký i při zápase, aby se nám lépe dýchalo," poukazuje Horváth na specifika stadionu, který se otevřel v září 1926 a do dnešní podoby byl přestavěn před 21 lety.
Vysoké tribuny chrání střecha zabraňující přísunu čerstvého vzduchu, a tak se po chvíli na trávníku uprostřed sedaček pro více než 80 tisíc lidí cítíte trochu jako v sauně. To, že se k trávníku nedostane ani příliš slunce pak znamená, že milánské týmy - AC a Inter - hrají na jednom z nejhorších trávníků v italské Serii A.
Špatný trávník, výborný výhled
"Nechtěl bych lhát, ale trávník se vymění tak pětkrát až šeskrát za sezónu. Stadion je hodně zavřený, je tam málo vzduchu i sluníčka. Nový trávník je ale za dva tři zápasy zase ve špatném stavu," říká bývalý obránce AC Milán Marek Jankulovski.
Tento problém trápí co se týká volby kopaček i samotné hráče. Ti plzeňští byli navíc podle svých slov překvapeni z malé velikosti zdejší šatny. Spokojenost naopak panuje s výhledem na hrací plochu.
"Čekal jsem, že naši fanoušci budou trochu dál, ale myslím, že uvidí docela dobře, i když sedí nahoře," těší Daniela Koláře.
Trofeje na stadionu nejsou
I kdyby fanoušci Plzně, kterých má dorazit do Milána kolem čtyř tisíc ale seděli kdekoliv, slavné trofeje AC a Interu by na San Siru hledali marně.
"Trofeje nejsou vůbec na San Siru, každý klub má svoje sídlo v jiné části Milána," upřesňuje Marek Jankulovski.
Úspěchy AC i Interu tak na San Siru připomíná pouze dlouhá řada vzpomínkových desek připevněných z vnějšku po obvodu betonového pláště stadionu. Usnadnit práci dělníkovi, který má v popisu práce připevňovat zmíněné tabule do vzduchu, mohou i svěřenci trenéra Vrby.
Stačí se přičinit večer o to aby AC mělo problémy třeba už i s postupem ze základní skupiny Ligy mistrů. Ačkoli i cesty fotbalové jsou nevyzpytatelné, v dnešní bohoslužbě v útrobách stadionu budou muset Západočeši přistoupit k fotbalové modlitbě hodně aktivně. Zůstat pouze pasivně klečet na kolenou by se na San Siru, kde pot fotbalistů bude večer vůní kadidla a karty z rukou rozhodčího kancionálem žalmů, rozhodně nevyplatilo.
