Islanďané vyrůstají v zasněžených kočárcích, sportují i s lopatami
Disciplína, odolnost a kolektivní pojetí. To jsou ozdoby islandského fotbalu, který je teď na historickém vrcholu svých sil a udivuje Evropu. Čeští reprezentanti se právě s Islanďany v neděli utkají o průběžné první místo ve skupině A kvalifikace o postup na mistrovství Evropy. A na plzeňském stadionu čeští hráči pocítí, že kromě tréninkové průpravy na hřišti islandské hráče na těžké fotbalové bitvy dobře připravilo i drsné prostředí, ve kterém vyrostli.
"Tam děti spí odmalička zásadně venku. Dají tě do kočárku a vystrčí ven. Je úplně jedno, jaké je počasí. Když jsou děti v jeslích, tak v období spánku jsou seřazené před barákem kočárky s dětmi, někdy jsou i zasněžené. Tam začíná to jejich tvrdé jádro," popisuje fotograf a milovník i znalec Islandu Jiří Hroník, muž s dlouholetou zkušeností se životem na tomto ostrově.
Takže až v neděli nastoupí jedenáct islandských fotbalistů na plzeňský trávník, klidně si představte jedenáct sněhem zapadaných dětských kočárků, které kdysi stály na islandském mrazu, a v nich se tužili současní fotbaloví reprezentanti.
Fotograf a znalec Islandu Jiří Hroník přibližuje před utkáním kvalifikace o fotbalové ME ČR-Island islandskou mentalitu
Sport je na ledovém ostrově přirozenou součástí života, značná část malého národa se večer schází ve fitness centrech, ale v souboji s tamním podnebím se fyzická zdatnost často hodí i v běžných životních situacích.
"Když v osadách podél moře sněží, tak to jsou metry sněhu. Z auta se často musí vylézat střešními okny, protože dveře jsou zasněžené. Nebo než nasedneš do auta, tak ho musíš vykopat ze sněhu. V západních fjordech je to normální záležitost," usmívá se Jiří Hroník.
Z Islanďanů to dělá lidi z křemene zvyklé na extrémní situace a tím také ideální typy pro moderní gladiátorské hry současného vrcholového sportu. Ne náhodou a nejen kvůli zeměpisné blízkosti jsou častým odbytištěm islandských fotbalistů anglické soutěže včetně Premier League, kde jsou tihle tvrdí muži ze severu žádaní.
Je to i tím, že kromě přirozené síly a výdrže mají Islanďané coby třistatisícový národ, který se odedávna pere s drsnými přírodními podmínkami, hluboko v sobě zakódovaný i smysl pro vzájemnou pomoc a spolupráci - pro kolektivní sporty jsou tedy jako stvoření.
Milují svou zemi, a tak milují Islanďané i sopku, která paralyzuje evropské letectví
"Pospolitost je znát, protože kdyby nebyla, tak ten národ dnes neexistoval. Na základních školách se normálně učí znaková řeč, protože tam mezi nimi jsou i hluchoněmé děti. Všichni vyrůstají spolu. Když jsi někde v divočině a zastavíš autem, tak první, kdo pojede okolo, se zastaví, pozdraví a zeptá se, jestli je všechno v pořádku. Lidi žijí, jako by se všichni znali," vypráví fotograf Jiří Hroník o Islanďanech tak, jak je poznal za léta, která mezi nimi strávil a během kterých si také uvědomil, že jsou tuze cílevědomí, sebevědomí a hrdí.
I to je bude v neděli proti českým fotbalistům hnát kupředu, za vysněným postupem na fotbalové Euro, kde by se představili jako nejmenší národ v historii a udělali Islandu velkou a tentokrát pozitivní reklamu. Ne jako když se o jejich zemi mluví při každém soptění vulkánu, které ohrožuje leteckou dopravu v půlce Evropy. Ačkoli…
"Oni zdravě milují svoji zemi. Je to jejich země, takže to je jejich sopka a oni jsou na ni hrdí. A jestli to někde něco stopne na světě, to je absolutně nezajímá," říká Jiří Hroník.
Zkrátka porazit zatvrzelé a odhodlané Islanďany, to pro české fotbalisty nebude v neděli o nic jednodušší než vyslovit název sopky Eyjafjallajökull.
