Jestli prohra s Dánskem českému fotbalu pomůže, se teprve ukáže
Více než půl století tu nebyl lákavější turnaj než mistrovství světa, o které se v této kvalifikaci hraje. Kdo by nechtěl zažít svátek v Brazílii, kde lidé s fotbalem vstávají i usínají a touhle hrou je prodchnutá jejich národní identita. I čeští fotbalisté by chtěli, to jim upřít nejde. Třeba takový Petr Jiráček. Ze stadionu odešel beze slova, naštvaný sám na sebe.
Věděl, že se mu zápas nepovedl. Ale ne proto, že by něco odbyl. Ve svém klubu odehrál od léta v soutěžních utkáních 20 minut, proto mu chyběla jistota a většinou byl na potřebném místě o krok později než soupeř.
Vinu nese ten, kdo ho do tak důležitého duelu vyslal, navíc na tvořivou pozici a coby záskok za zraněného Tomáše Rosického, kterého žádný český jednotlivec momentálně nahradit neumí. Ovšem při hledání odpovědnosti za fatální porážku této kvalifikace se dá dojít ještě dále než k tradičnímu terči zloby, trenéru Michalu Bílkovi.
Poslal sice na hřiště nerozehraného Jiráčka, znovu konzervativně čekal s posílením útoku až do poslední chvíle, takže nejlepší střelec Evropské ligy Libor Kozák přišel na hřiště za zoufalého stavu 0:2 čtvrt hodiny před koncem, hluboko mezi náhradníky nechal ve skvělé formě hrajícího Františka Rajtorala, který umí odemykat i zformovanou obranu, což reprezentaci dlouhodobě nejde.
Ale stejně jako Jiráček by byl blázen, kdyby řekl, že se na zápas necítí, podobně Bílek těžko rezignuje s tím, že národnímu týmu kromě vytváření dobré nálady mezi reprezentanty nemá co dát.
To předseda Fotbalové asociace Miroslav Pelta si teď musí vyhodnotit, proč nehleděl na souvislosti, nechal se uchlácholit šťastným postupem na Euro a po turnaji současnému kouči nedal s díky sbohem.
Teď je skoro jisté, že projekt českého domu, který zřídil při Euru v Polsku a který tak rád připomíná jako svůj skvělý nápad, v Brazílii stát nebude. Snad to pro něj bude dostatečně zlý kopanec, aby těžká porážka s Dánskem byla českému fotbalu aspoň k něčemu dobrá.
