Jsou bývalí hráči lepší trenéři?
Lavička, Bílek a dvakrát Jarolím. Co trenér čtyř posledních vítězů Gambrinus ligy, to bývalý vynikající fotbalista. Ovšem letos se můžeme klidně dočkat změny. A čistě matematicky je to i hodně pravděpodobné.
Stačí se podívat na tabulku Gambrinus ligy, pohled zúžit jen na její horní polovinu a ke každé příčce přiřadit jednotlivého kouče. Dojdeme tak k zajímavému číslu. Hned šest z osmi trenérů těch do této chvíle nejúspěšnějších týmů totiž patří do skupiny "teoretiků". Tedy koučů, kteří se před svými svěřenci zdaleka nemohou pyšnit tím, že hráli v minulosti evropské poháry nebo reprezentační zápasy.
A tak třeba neumí zahrávat trestné kopy podobně jako současný muž číslo 1 na lavičce národního celku Michal Bílek. Jeho fotbalové kvality oceňuje i plzeňský obránce David Limberský. „Kopací techniku má fakt výbornou. My jsme kolikrát ve Spartě zkoušeli nějaké trestňáky nebo zakončení po centru a u něj bylo vidět, že to v té noze má," vzpomíná na své působení pod Bílkem ve Spartě.
A nezastírá, že si trenér - úspěšný fotbalista svěřence snáze získá. „Určitě vidíme, že ten fotbal asi hrál kvalitně," říká Limberský.
Tímto se zdaleka nemůžou pochlubit trenéři druhé skupiny, kteří fotbal na té nejvyšší úrovni z různých důvodů nikdy nehráli. Takže to mají na startovní čáře o poznání složitější.
To potvrzuje i kouč plzeňské Viktorie Pavel Vrba: „V té první fázi to mají těžší, protože trenéry, kteří hráli ligu berou hráči jako osobnosti. Ale na druhou stranu si myslím, že se vždycky ukáže jaký ten trenér je, ať už v plusu nebo v mínusu."
Víc slavných trenérů vrcholové hráčské zkušenosti nemá
Sám patří právě do skupiny úspěšných trenérů bez slavné hráčské minulosti, stejně jako teplický Jiří Plíšek, ostravský Miroslav Koubek nebo třeba jablonecký František Komňacký. Alespoň co do počtu, mnohem silnější skupiny. Vždyť pouze Sparta a Slavia má ze všech týmů v horní polovině Gambrinus ligy na lavičce někdejší reprezentanty Jozefa Chovance a Karla Jarolíma.
Ale tvrdit, že je některá ze skupin nebo trenérských cest lepší, si Pavel Vrba netroufá:
„Když se vrátím k Vlastovi Marečkovi, který tu bohužel už mezi námi není, nebo Jirkovi Plíškovi, tak ti neměli nic zadarmo. Jirku znám ještě z působení v Mladé Boleslavi, kdy trénoval mládež. My jdeme trošku jinou cestou než bývalí ligoví hráči, kteří jdou rovnou trénovat ligu a neprojdou vývojem, kterým jsme prošli my."
Pozitiva Pavel Vrba ale vidí na obou stranách: „Samozřejmě, některým se může podařit jít hned po lize do velkého fotbalu, Víťa Lavička má v Austrálii obrovský úspěch, takže určitě jsou trenéři, kteří mají pokoru a kteří to zvládnou přímo. Pokud se nám podaří prosadit se do ligy, tak je to pro nás snazší, protože se v některých věcech dokážeme chovat jinak než ti, kteří tím vývojem neprošli. Ale nechci hodnotit, která cesta je lepší."
A zřejmě to platí i dlouhodobě, i když příklady nijak známých hráčů ale zato těch vůbec nejslavnějších českých trenérů posledních desetiletí Václava Ježka, Dušana Uhrina nebo Karla Brücknera svádí k tomu, abychom na jednu stranu přece jen ukázali.
