Kouč Plíšek si pochvaluje v Sarajevu město i práci v klubu
Mluví plynulou srbochorvatštinou a na tamní prostředí nedá dopustit. Fotbalový trenér Jiří Plíšek se už podruhé v životě usazuje v Sarajevu, tentokrát ovšem namísto Železničaru vede konkurenční FK. Bývalého kouče Teplic navštívil přímo v hotelu, kde bosenský klub přebýval před odvetným duelem třetího předkola Evropské ligy se Spartou, reportér Jaroslav Plašil.
Pane Plíšku zrovna před chvílí jsem dolistoval místním zpravodajem a v jednom z titulků se doslova píše, že Sarajevo je město, které je snadné si zamilovat, čím si získalo vás?
Město má svoji atmosféru a příroda okolo je naprosto úžasná. To jsou dvě věci, které mě oslovily a způsobily i to, že jsem se sem každý rok vracel. Je to něco zvláštního. Zažil jsem tady před pár lety i silvestra, potkali jsme se s lidmi z dalších větších měst jako Záhřeb, Bělehradu a mě zajímalo, proč přijeli právě do Sarajeva a všichni říkali, že Sarajevo má v sobě něco neobyčejného. Takže to nepůsobí pouze na mě, ale v tom městě něco je. Vždycky vás to stáhne zpět. Dříve bývalo město více multikulturní, což je vidět třeba na stavbách, které prezentují jednotlivé výjevy. Lidé tady století žili hromadě, ale válka to clé otočila naruby a město je víceméně muslimské.
Platí to i v týmu, že je v něm zastoupena většina muslimů?
Je tady 90% muslimů, máme dva kluky z Černé hory, jednoho Srba a Chorvata. Takže to je všechno.
Jaké je to teď, když je Ramadán? Jsou s tím, nechci říci komplikace, protože to k tomu patří.
Vůbec ne, Islám respektuje, když někdo pracuje nebo je žena těhotná. To jsou ty výjimky během dne, takže se nemusí postit. Není v tom žádný problém. Je to jako, když jsou u nás Vánoce, žádná komplikace.
Jak na vás ten tým, který jste přebral, třeba i lidsky působí?
Velmi pozitivně. Kluci pracují v podmínkách, o kterých se našim hráčům vůbec nezdá, ale nejenom hráčům, ale i funkcionářům a všem lidem okolo fotbalu, protože podmínky jsou tady více než skromné. A co jsou kluci pro fotbal ochotni obětovat je obdivuhodné. Už za to je potřeba je nějakým způsobem cenit. Dává jim to i nějakou naději pro práci a motivaci, touhu se zlepšovat. Jsou si vědomi toho, kde se nacházejí a utkání se Spartou pro ně bylo setkání s realitou, který pro ně bylo sice krutý, ale na druhou stranu dobré v tom, že si hráči uvědomili, že se mají kam odrazit a pracuje se s nimi dobře.
Je to tedy snazší než pracovat s fotbalisty v Čechách?
Je tady daleko menší procento zkažených kluků. Tím světem, že mají všeho dostatek, že je kolem spoustu lidí, kteří jim to ulehčují, ale zároveň lžou. Tihle kluci ví, že fotbal je obrovskou příležitostí se někam dostat a něco dokázat.
Oni asi znají příběh Edina Džeka, který to přes českou a německou ligu dotáhl až do anglické Premiere League. Vidíte teď tady někoho, kdo by ho mohl napodobit?
Není tady nikdo, koho bych typologicky přirovnal k Edinovi, ale jsou tady kluci, kteří mají talent a můžou se někam dostat. Nicméně tipovat si v tuhle chvíli netroufnu. Možná za tři měsíce až s nimi budu pracovat déle. Obecně si myslím, že talenti tady v Bosně budou vždycky.
Potkáte se s Edinem až budou hrát s Řeckem?
Co jsem koukal, je v nominaci, ale my se potkáváme pravidelně. Naposledy jsme se viděli v neděli, když přiletěl z Ameriky a měl pár dnů volna. Kontakt mezi námi je pravidelný a silný. Má tady svůj byt a je to pro něj domov.
Máte ho zde už i vy?
Bydlím v domě nedaleko centra, takže je všechno vpořádku.
Máte tedy opravdu všechno, co potřebujete?
Co se týče osobního života, tak mi chybí děti. Řešíme to přes Skype, je to alespoň malá náhrada kontaktu. Je tady se mnou přítelkyně, což je pro mě obrovsky důležité, protože bez ní by to bylo hodně těžké. Patří jí můj velký dík. To co v osobní rovině můžu mít, tedy mám.
