O vlaječkách a lidech
Víte jak bezpečně poznáte, že jste v Johannesburgu? Nastoupíte do taxíku, a řidič okamžitě zamyká dveře. Pravděpodobnost, že by Vám někdo v ulicích města sahal zvenčí po klice je zřejmě mnohonásobně vyšší, než že Vás záchranáři po případné havárii (kterých je v JAR mimochodem také dost) nedostanou z auta.
Tedy v určitých lokalitách, o kterých naše milá paní domácí říká, „že by ji tam v životě nikdo nedostal“. My tam museli, kvůli akreditaci, na výběr příliš nebylo. Ale pokud na krku nemáte řetězy jako do tepláků odění bossové divizních celků (rozumějte českých) nebo zrovna na ulici netelefonujete, nefotíte nebo nevyndáváte bankovky z peněženky, máte relativně slušnou šanci, že se na Vás nikdo v okolí Ellis Parku sápat nebude.
I když v místech, ve kterých má i China Town s asijským kontinentem společný jen název, minimálně za exoty budete. Ale to se dá přežít, stejně jako podivné obyčeje kontrolorů před vstupem do akreditačního centra.
Copak o to, zeptat se na jméno a zkontrolovat pas je obvyklou normou, ale zapisovat na kousek užmoulaného papíru číslo osobního laptopu, to je zřejmě zdejší specialita. Stejně jako všudypřítomný včelí úl, jinými slovy místní „hudební“ nástroj vuvuzela nebo zpětná zrcátka automobilů obalená vlajkami, což je pro psychickou kondici naprosto neškodný rituál.
Jen tu českou zástavu tady bohužel nenajdete. Když nám chtěla majitelka penzionu udělat radost, a vyvěsit ji před vchodové dveře, co se prý kvůli tomu naběhala (nebo spíš najezdila). Musela až do specializovaného obchodu. A to ještě sehnala jen menší, v porovnání s brazilskou, která označuje pokoje našich kolegů, sotva třetinovou vlaječku.
Ale větší si asi ani nezasloužíme, když nejsme na šampionátu. Na rozdíl od „kanárků“, kteří si možná budou radostně prozpěvovat i po závěrečném duelu šampionátu, protože favority na zlato bezesporu jsou. Ale to už je zase jiná písnička.