To byla vřava, když si třetí ligu zahrál Black, legenda z Dolních Kounic
Vesnice, kudy se prohnala fotbalová sláva a které vám představujeme v letním seriálu, měly své lokální hvězdy. Hráče, kteří se nečekaně vyvezli do vyšších fotbalových pater se svým klubem. Na rozdíl od hráčů jako Petr Čech, Radek Drulák nebo Luboš Kubík, kteří také vesnické angažmá zažili, znamenal pro tyto fotbalisty vzestup jejich klubu jedinečnou šanci nahlédnout do soutěží, které by si jinak nikdy nezahráli.
Poštěstilo se to i Miroslavu Šimberovi, kterému se v Dolních Kounicích přezdívá „Black“.
S Blackem se známe asi deset minut, ale mám pocit, že už se přátelíme léta, když mě jeho dobrácká duše zkouší, na kolika historických fotkách na chodbách klubové budovy ho poznám.
„Podle těch hárů mě poznáš, ne? Hele, co nosí kapitán? Pásku!“ napovídá mi Black, kde ho na zasklených snímcích hledat a pokračuje: „Tady už ju nemám.“
Je trochu komické, že někdejší druholigové zázemí teď využívají hráči nejnižší soutěže. Ale vzpomínky jsou stále živé. „Skříňky jsou asi původní, ne?“ ptám se Blacka, který v zašlých prostorách prokazuje velmi dobrý orientační smysl. „Jo, skříňky jsou původní. Tady jsem sedával já,“ ukazuje Black na jednu z nich a vede mě do chodby.
„Tady byla masérna, tady mají rozhodčí svůj záchod, svůj sprcháč, to muselo být. Tady kabina rozhlasu – 'hráč číslo osm, Šimbera' – a tady byla klubovna,“ představuje Black další místnosti. To už vcházíme do té nejprostornější. „A tady se prohýbaly stoly, jo?“ ujišťuji se, že jsme skutečně v místnosti, kde se konávaly pozápasové bankety. „Jo, tady to bylo pro VIP,“ přitakává Black a ještě po letech se olizuje.
Blackovi je padesát, za Kounice hrál nejnižší soutěž ještě loni na podzim a jako jediný místní hráč se aktivně účastnil vzestupu klubu z fotbalového pralesa až mezi elitu. Vrcholným zážitkem, na který bude vždycky pyšný, je několikaminutový start ve třetí lize.
„To bylo v roce 1999, to už je 11 let. Noviny psaly tehdy palcovými titulky: 'Třetí ligu okusil i „Black“'. A to nebylo jen v regionálních plátcích, normálně i v celorepublikových,“ pyšní se legenda kounického fotbalu. „Bylo pár minut do konce, když jsem tehdy nastupoval. Proti Boby Brno „B“ to bylo. A lidi řvali: 'Všechny balóny na Blacka!' Jé, to byla mela…“ dojímá se Black.
„Tenkrát to trénoval pan Šmarda a on mě tam dlouho nechtěl pustit, bylo to jenom 2:1 a on se bál o výsledek. Pak ale dali kluci ještě dva góly a už jsem tam šel. To byla vřava! No, to jsou zážitky nezapomenutelný…“ vrací se ke svému vrcholnému momentu Miroslav Šimbera zvaný Black.
Možná by posbíral pár minutek i ve druhé lize, kterou Kounice jednu sezónu také hrály, ale to už byl čtyřicátníkem, a tak si fotbalovou slávu své obce vychutnal aspoň jako pořadatel.
„Hele, mixzóna, jo. Tady jsem stál jako pořadatel a tam odtud chodily Pardubice, Olomóc, Most, Boby „B“… A já tady jako strážce mixzóny, protože sem nikdo nesměl, víš. S Pavlíkem a těma, co hrají ligu jsem se tu zdravil. Vždycky říkám 'Nazdáár! Chlapi, hrajte!'“ pokračuje Black ve svém retrospektivním představení.
Z bývalé mixzóny vstupujeme do šatny domácích, která je na čtvrtou třídu nevídaně veliká. Asi žádný předseda klubu z nejnižší soutěže se nemůže pochlubit podobnými prostory jako kounický Pavel Duba.
„Je tady bordel, protože jsou tu nastěhovaní domácí hráči,“ omlouvá Duba lehký nepořádek, který se ale nijak nevymyká standardu fotbalové šatny. „Toto musí být pro druhou ligu. Tolik metrů čtverečních plus samozřejmě pět sprch, dva záchody a masérský stůl,“ vkládá se do hovoru znovu Black. „Toto nám rozbili, když tady hrála Olomóc nebo kdo. Tak to rozkopli,“ hněvá se i po letech Black.
Z někdejší druholigové kabiny hostů je teď šatna domácích, kteří se trápí u dna čtvrté třídy. Největším nadšencem je zřejmě trenér Miloš Nezval, tréninková docházka hráčů je bídná.
„Oni chlapi to mají těžký. Hodně jich dělá mimo Kounice, tak nejsou doma a přijedou až v pátek. Ale i v ten pátek přijde trénovat pár těch skalních, tak pět šest hráčů,“ vypočítává Nezval a pak už se nechává unášet zápasem proti Radosticím.
„No! Teď!“ povzbuzuje spíše pro sebe svého svěřence, který je právě u míče. „Ježišmarjá, na to se nedá dívat. Ten by potřeboval ragbyovou branku, to by šlo,“ povzdychne si dolnokounický trenér, když je akce u konce a míč kdesi v křoví za plotem.
Ani místy hodně nemotorné fotbalové momenty ale neodrazují skupinku klučinů s bubnem po celé utkání trpělivě povzbuzovat a hlasitě skandovat.
Jádru kounického týmu pro změnu ani porážka 2:5 s adeptem postupu Radosticemi nesebere chuť k tradičnímu pozápasovému setkání. Do hospody U Šedého vlka se chodilo i za slavnějších časů kounického fotbalu. A dokud se v Dolních Kounicích bude hrát fotbal, chodit se tam nepřestane. Zvlášť když teď se tu hraje opravdu jen pro žízeň.
„Tak na co?“ zní otázka doprovázená cinkáním skleniček. „Na vítězství, na pohodu,“ odpovídá jiný hlas a hospodou se začíná rozléhat hlasitým kolektivním křikem prezentovaný chorál kounického fotbalového klubu.
I při jeho zpěvu je hvězdou a hlavní postavou Black, které ale trochu překvapivě odchází jako první. Zašlá lokální sláva ho zkrátka neuživí, a tak se musí u své asfaltérské jednotky hlásit i v brzkém nedělním ránu.
Příští týden poslouchejte, čtěte a na fotografiích prohlížejte: 5. díl – Slušovice. Během podzimu je v rámci projektu Fotbalové vesnice v plánu výstava, kde mimo jiné spatříte více dokumentárních fotografií z jednotlivých obcí. Budeme včas informovat.
Fotbalové vesnice jsou také na Facebooku.
