Trenér brankářů Boleslavi Toncar se učí i od Barcelony nebo Chelsea
Česká brankářská škola je ve světě pojmem, ať už zamíříte do světa fotbalu či hokeje. Není ale samozřejmostí, která by vznikla snad pouhou mimořádnou genetickou výbavou českých sportovců. Musí ji podpořit hodiny a léta dřiny jednotlivých brankářů, za kterou stojí především jejich specializovaní trenéři.
Jedním z nich, který své služby odvádí pro fotbalovou Mladou Boleslav, je i Filip Toncar, kterého znají třeba už i ve velkoklubech typu Barcelony nebo Chelsea.
Filip Toncar je ve svých 28 letech trenérem, který přes své mládí, a nebo možná právě díky němu, vnáší do trenérských stereotypů v Česku svěží závan nových návyků.
Své putování po evropských klubech začal v roce 2009 v chorvatském Hajduku Split, od té doby se brankářské trenéřině učil třeba v londýnské Chelsea a nově i ve slavné Barceloně.
Filip Toncar působí jako trenér brankářů v Mladé Boleslavi a zkušenosti i nové poznatky sbírá i v takových velkoklubech, jakými jsou FC Barcelona nebo Chelsea
„Nepříjemné je to v tom, že tím, že tam nikoho neznáte, nemáte tam nic jistého. Nevíte, co všechno vám ukážou nebo neukážou. Cítil jsem, že ne úplně všechno mi chtějí sdělit,“ popisuje svoji týdenní stáž v Barceloně, při které nemohl ani točit, ani fotografovat, Toncar.
Co je výjimečné, je fakt, že si celý pobyt v Katalánsku zařídil sám včetně finančního pokrytí, podobně jako v případně předchozího pobytu v Chelsea. Ta má přitom podle jeho názoru ty absolutně nejlepší tréninkové podmínky ze všech klubů.
„Nechybí jim tam absolutně nic, je to řekl bych až malé vědecké pracoviště. Během tréninku třeba dokážou zjistit, že hráč už překročil určitou hodnotu zatížení, kterou v tréninku chtěli dosáhnout, a proto ho třeba po třech čtvrtinách tréninku stáhnou ze hřiště,“ říká Toncar, kterého jeho pracovní zápal přivedl do blízkosti mnoha persón světového fotbalu jakými jsou Messi, Terry, Puyol a jiní.
Přátelství jako klubová filozofie
To, čeho si na zahraničních klubech nejvíce cení, nejsou jejich individuality, ale naopak skutečnost, jakým způsobem funguje provázanost mezi A-týmem, týmem rezervním a celým managementem klubu.
„Na Barceloně jde vidět obrovská soudržnost mezi hráči, ale ne ve smyslu teambuildingu, ale spíš přátelství, které i klub pojímá jako stěžejní bod, na kterém zakládá klubovou filozofii – kamarádství mezi hráči a realizačním týmem a vůbec všemi zaměstnanci klubu.“
A v otázce fungování podobné filozofie je i porovnání finančního rozpočtu takové Barcelony s jakýmkoliv českým klubem až věcí podružnou. Nehledě na to, že konkurence je mezi hráči v Barceloně o poznání větší.
Poznávat jinou fotbalovou mentalitu už někteří čeští trenéři započali, na poli trenérského vzdělání v brankářské specializaci je ale Toncar zatím tak trochu osamocený. Česká brankářská škola, jejíž pověst v posledních letech nese na svých bedrech především Toncarův osobní přítel Petr Čech, by přitom takových zapálenců s podobným názorem na věc bylo třeba rozhodně více.
„Neberu to jako turistiku, pro mě je to vzdělání, investice do budoucna. Někdo si platí vysoké školy, já už ale vystudováno mám, tak si rozšiřuju obzory tímto způsobem,“ říká Toncar, který zatím přesně neví, který směrem povede jeho následné ‚rozšiřování si obzorů‘.
O tom, že v něm bude prospěšné pokračovat, ale nepochybuje. Pokud v následujících letech vychová třeba i v Mladé Boleslavi nějakou novou brankářskou hvězdu, přesvědčí doufejme k činnosti v tomto ohledu třeba i mnohé ostatní, kteří o české brankářské škole zatím jenom mluví.
