V Turecku může fotbalista přijít o práci hodně rychle, Sivok už je ale v Besiktasi pět let

Jeden z nejkrutějších přesunů z místa, kde žije, na sraz národního týmu čeká zítra z českých fotbalistů Tomáše Sivoka. Z protepleného jarního Istanbulu se vydá do mrazivé Prahy. Turecké počasí obránci Besiktase svědčí stejně jako podmínky, kterých si už pátým rokem v istanbulském klubu užívá.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tomáš Sivok v tréninkovém centru Besiktase Istanbul | Foto: Jan Kaliba

V tréninkovém centru mají jeho hráči, na co si vzpomenou. Od hřišť a rehabilitačních zařízení až po jídelnu a plácek, kde čas od času grilují maso. A také tam visí jedna zajímavá velkoformátová fotografie.

Na fotografii ze sezóny 2008/2009 už je Tomáš Sivok v dresu Besiktase. Počítám, že moc tehdejších spoluhráčů už v tréninkovém centru nepotkáváte…

Jsou to přesně dva. Je to Filip Hološko a kapitán Toraman, který je tady furt, asi osm nebo devět let. To jsou jediní dva, kteří tady zůstali, jinak je to kompletně všechno nové. Za těch pět let, co jsem tady, se obměnilo takových padesát nebo šedesát hráčů.

Je to rarita vydržet zvlášť v Turecku v jednom klubu takhle dlouho? Protože zdejší poměry jsou známé: Všeobecně horké hlavy, jeden den je člověk hrdina, druhý už je zatracenec…

Co mi říkají Turci, tak celkem ano, protože kdyby se mi tady podařilo dodržet kontrakt, což je ještě dva a půl roku, tak bych se stal nejdéle sloužícím cizincem v Besiktasi. Určitě bych si toho vážil.

Přehrát

00:00 / 00:00

S fotbalistou Besiktase Tomášem Sivokem mluvil v Istanbulu Jan Kaliba

Člověk jede z půl roku na půl roku, za který to může být totálně jinak. Ten tlak je tady opravdu velký. Když se vyhraje, tak vás vynášejí do nebe, druhý zápas se nepovede a zatracují vás. Výkonnost musí být taková konsolidovaná.

Pokud se vám nějaký zápas nepovede, tak se musíte dostat hodně rychle zpátky, dostat se do optimální formy, protože to tady není lehké.

I vám, který už tady máte odslouženo pět let a vyhrál jste s Besiktasem titul, se tohle může přihodit?

Myslím, že úplně každému. Tady na to dojela spousta hráčů, kteří byli dobří po herní stránce, ale nebyli tak odolní. Pokud si tady fanoušci zasednou na nějakého hráče, tak i vedení to tady asi vyslyší a ten hráč putuje někam dál.

Může se to stát i mně, ale já už vím, co mě tady přibližně čeká, hlavně fanoušci už mě za pět let znají, jaký jsem. A zrovna naši fanoušci odpustí, když jsou třeba dvě akce špatně, ale neodpustí, když člověk nebojuje. A s tím já problémy moc nemám.

Jste tady za modlu? Zasahuje to do vašeho soukromého života?

To bych neřekl, nejsem nějaká obrovská hvězda. Samozřejmě první rok to bylo takové poklidnější, ale po něm se to zlomilo. Už mám taky problém vyjít s rodinou ven. Když přijedu do Prahy, tak tam mám klid, ale přijedu sem a je to blázinec.

Takže je to tady takové intenzivnější, ale mně to do života jakoby nijak nezasahuje. Nejsem člověk, který by pořád někde chodil, takže je to celkem v pohodě. I média jsou tady daleko kritičtější k soukromému životu. Pokud jdete někam do restaurace nebo někam ven, tak o tom hned vědí a večer tam přijedou.

Pro ty mladší hráče, nebo hráče, kteří rádi chodí někam ven, tak je to těžké. Já mám rodinu, takže se mi to vyhýbá, mám celkem takový klid.

Mě zaujalo, že vám v klubu nedoporučují jít třeba do centra Istanbulu.

Nedoporučují bohužel kvůli tomu, že ví, kdybych tam přišel, nebo jakýkoli z hráčů, kteří jsou trochu známější, tak vám nedají pokoj. Myslím v tom dobrém slova smyslu, kdy se snaží získat nějakou fotku a autogram.

Vidí to dva tři, pak je jich tam deset, patnáct, dvacet a vy se hodinu nehnete z místa. Takže kdybyste tam šel za nějakým cílem – třeba za památkami – tak byste si to moc neužil.

Sedíme tady uprostřed března, a zatímco v České republice sněží a mrzne, tak tady je jasno, dvacet stupňů nad nulou. To se možná člověku ani na reprezentační sraz kolikrát nechce…

Z hlediska toho počasí asi určitě, mám taky rád teplo. Ale já vždycky na reprezentaci jedu rád, je to prostě svátek, odměna. A my tam hlavně máme skvělou partu lidí, to počasí vždycky nějak přežiji.

Samozřejmě jsem na tom vyrůstal, jsem z jihu Čech, tam bylo počasí také přísné, takže se s tím samozřejmě srovnám. Ale je to příjemnější, když člověk vstane a je dvacet stupňů.

Jan Kaliba, Mirko Vasić Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme