Zahraničních trenérů je v Česku málo, zdejší prostředí na ně není připravené
Bubník, Máčala, Petržela, Vůjtek nebo Vytlačil na jedné straně, a na té druhé skoro nikdo. Zatímco seznam respektovaných českých fotbalových a hokejových trenérů v zahraničí je pořádně dlouhý, listina úspěšných koučů cizinců u nás ve dvou nejoblíbenějších sportech neexistuje. Jména totiž až na výjimky nejsou.
Němec Peter Draisaitl je jedním z mála cizinců, kteří se u nás dokázali prosadit v některém z nejsledovanějších sportů po druhé světové válce.
„Šlo to trošku zvrátit nebo obrátit tu tendenci budějovického hokeje posledních dvou tří let. Pořád u toho někde byli. A když potom bylo potřeba vyfasovat nějaká ta kvítka, tak uklidili ty, co tam potom nebyli,“ říká kouč hokejistů Českých Budějovic.
Navzdory tvrdé konkurenci kvalitních českých hokejových trenérů a obvyklým tuzemským mravům vyměnit kouče po prvním výraznějším nezdaru ustál výsledkově složitější období v Českých Budějovicích.
A má tak stále šanci, že si nějakým květinám v play-off přivoní. A že bude skutečně výjimkou, která potvrzuje pravidlo.
„Myslím, že jak jsme to tady postavili, že když se nám podaří uspokojit fanoušky, majitele, představenstvo, management, tak na tom asi nebudeme špatně. Ale co se týče mne osobně, já samozřejmě chci vyhrát každý zápas a nejradši budu první,“ prohlásil Draisaitl.
Toto přání není přitom ničím výjimečné, podobně dobrý úmysl jistě měli nebo případně budou mít všichni zahraniční trenéři, kteří kdy do Česka přišli nebo ještě nabídku dostanou. Jenže potíž je v tom, že jen málokterý z nich je s českým kolektivem úspěšný.
Když nepočítáme Slováky, dlouhou dobu příslušníky stejného státu, nedokázal se žádný cizinec od konce druhé světové války ve zdejším prostředí prosadit v některém z nejsledovanějších sportů, tedy ve fotbale či hokeji.
Nejsme připraveni
Buď vůbec nedostal příležitost nebo jeho angažmá skončilo po pár měsících jako v případě Němce Jürgena Sundermanna v polovině devadesátých let.
„Říká se, že ani ne tak oni jako my nejsme připravení přivést zahraniční hráče a trenéry. Je tam i jazyková bariéra, všude se chce, aby se mluvilo domácím jazykem. Takže i jiná mentalita, jiné přijetí. Je to trošku i odvaha pro ten klub. Když vezmou nějakého známého trenéra od nás, tak mu to nevyčtou,“ říká fotbalový historik a redaktor deníku Sport Stanislav Hrabě.
Ke krátkému angažmá německého fotbalového kouče na Letné pak dodává. „Tenkrát to udělala Sparta, ale nemyslím si, že to mělo takový ohlas, jak od toho očekávali. Byť říkají, že nějaké prvky sem přinesl. Nejsme na to úplně připravení, abychom měli zahraničního trenéra.“
Jazyková bariéra a s tím související odlišný smysl pro humor, to všechno mohou být důvody, proč se zahraničním trenérům u nás nedaří nebo se je kluby neodváží přivést, ani když na ně náhodou mají peníze.
Tedy pokud se bavíme o největších sportech, protože v těch o něco menších se čas od času cizinec prosadí. Ale zase jsme zpátky u řeči, protože třeba takový basketbalový Nymburk s klíčovými hráči z ciziny může snáz trénovat cizinec, v tomto případě Izraelec Ronen Ginzburg.
A na druhé straně stačí vzpomenout, jak neslavně před lety dopadlo angažování jednoho z největších volejbalových odborníků na světě Argentince Julia Velasca v ryze českém kolektivu.
