Bezvadně vyřešené, chválí si sledge hokejista Šafránek bezbariérový přístup na MS
Zatímco na českých zimních stadionech to někdy nemají sledge hokejisté kvůli bariérám jednoduché, na mezinárodní scéně je to o poznání lepší. Platí to i pro mistrovství světa v americkém Buffalu.
„Choďáci“ a „vozmeni“. Na tyto dvě skupiny se dělí výprava českých sledge hokejistů na mistrovství světa. První označení je pro ty, kteří buď s berlemi, nebo i bez nich zvládnou jakýkoli přesun, druhé patří čtveřici vozíčkářů. Mezi „vozmeny“ patří i kapitán českého mužstva Zdeněk Šafránek.
„Když jezdím po turnajích, tak ten přístup je všude prakticky bezproblémovej. Když budu brát ty mezinárodní scény, tak všude se dostáváme bez problémů. Třeba například tady v Americe je to úplně bezvadně vyřešený, na to, že je to v nějakým pátým, šestým patře, tak je to úplně super,“ říká Šafránek.
S kapitánem českého sledge hokejového mužstva Zdeňkem Šafránkem mluvil v Buffalu redaktor Pavel Petr
Na českých zimních stadionech to podle něj mají vozíčkáři trošku komplikované. „Je pravda, že ty zimáky, kde se hraje sledge, se to snažej nějak uzpůsobit nějakejma nájezdama, nějakejma obchůzkama okolo schodů, ale není to zas taková pecka,“ poznamenal Zdeněk Šafránek.
Na šampionátu mají hráči zajištěnou dopravu přímo z hotelu. „Každej tým má jeden až dva pendly, jsou to tady místní nějaký dodávky, který maj udělaný plošiny a je to úplně bezvadně vyřešený,“ popisuje kapitán českých sledge hokejistů.
„My tam zajedeme s vozíkama a – úplně perfektní – během pěti, šesti minut je naloženej celej tým a můžeme odjíždět. Tým se vejde kompletně do jednoho autobusu a realizační tým musí jezdit druhým,“ dodává.
Sledge hokejisté prohráli s Německem, sestoupili z elitní skupiny
Číst článek
Autobus zastaví přímo u vchodu do hokejové Arény. Za pár minut je prázdný. Hráče čeká jízda výtahem. Nejprve přes patra, kde jsou parkoviště.
„Jedeme výtahem do nějakýho pátýho, šestýho patra, tam je to všechno krásně bezbariérový, rovný, úplně super,“ líčí Šafránek.
Dost místa v šatnách
Pak už zamíří k šatně. Ta je možná o malinko prostornější, než ty klasické. Alespoň na mistrovství světa.
„Je udělaná tak jakoby na dýlku, je to taková nudle, máme tam každej vedle sebe dost místa, takže vozíčkáři se tam nemusejí nikde těsnat, neboucháme do sebe nic, prostě místa je tam dost,“ přibližuje kapitán.
Prostor kolem sebe sledge hokejisté potřebují – musí se obléknout do výstroje. „Trvá mi to tak kolem deseti, patnácti minut, ale dokážu to udělat i za pět, když jde do tuhýho. Pro mě největší problém je vlastně nasazování kalhot, nasazování chráničů na nohy a nazouvání bot,“ říká Šafránek.
A cesta na tréninku nebo při zápase k ledu? Znovu bývá pomocníkem vozík.
„Máme připravený sledge, nasedám tedy mimo led – na ledě bych nenasednul, protože by se mi to asi smekalo. Vlastně pak se došoupu se sledgí na led a už bruslím. Na tý sledgi už není vůbec problém, tam je všechno v pořádku, akorát dřív jsem třeba ještě dělával to, že když jsme měli zápas a mezi třetinami jsme měli dvacet minut přestávku, tak než abych slézal ze sledge na vozejk, tak jsem chodil se sledgí i do kabiny, že mě třeba kluci odnesli nebo něco, abych nemusel furt přelejzat,“ popisuje život hokejového vozíčkáře Zdeněk Šafránek.
