Hvězdy z hokejových kartiček z Finska a Švédska si to rozdaly v repríze finále MS 1995
Měl to být doprovodný program k hokejovému Karjala Cupu. V Hartwall Areeně v Helsinkách se sešli finalisté mistrovství světa z roku 1995 a dali si po necelých dvaceti letech odvetu souboje o zlato. Finové nastoupili proti Švédům prakticky ve stejné sestavě.
A tento duel ve finské metropoli jasně předčil i zápasy současných reprezentací s aktuálními hvězdami evropského hokeje. A začal stejně jako ten soutěžní tedy hymnami a vypravil se na něj i reportér Radiožurnálu František Kuna.
Je tu nějaká šaráda, upozorňují mě dlouho před zápasem ostatní novináři v tiskovém středisku, kolem haly ale je - pro mě - nečekaně dost lidí. Prodávají se šály, k Hartwall areně míří místní v dresech Suomi, kouknu se také, říkám si.
Vcházím do haly a hned slyším - Jarmo Myllys. Jméno finského gólmana si hned spojím s kličkou Roberta Reichela v Naganu, kdy litvínovský odchovanec soupeřova brankáře pořádně zamotal za brankou.
Na finále hokejového MS v roce 1995 a na své hvězdy z kartiček zavzpomínal v Harwall Areeně reportér František Kuna
Ona to zas jen taková šaráda nebude, říkám si... A začíná to gradovat představováním jednotlivých účastníků.
Jsou tu prakticky všichni a při každém jménu mi naskakuje po zádech, co po zádech, po celém těle husí kůže. Kartiček těchhle borců mám doma plný šuplík, některé i víckrát a rohy tehdy ještě papírových kartiček byly už tenkrát zmačkané.
Nechybí muž, který v roce 1995 sestřelil ve finále švédy v jejich hale Globen hattrickem a Finové získali první zlato v historii. Ano, Ville Peltonen, a pořád mu to jezdí i střílí. To samé předvádí Janne Niinimaa.
Rádi si zavzpomínali i účastníci
„Tak to budu stručný - vyhráli jsme. A bylo to o to hezčí, že se hrálo ve Švédsku proti Švédům. Jednoznačně nejkrásnější zážitek v mém životě," vzpomíná Janne Niinimaa, který tehdy ve svých dvaceti letech odstartoval zlatem úspěšnou kariéru.
Na druhou třetinu posílí finský výběr další zvučná jména dokonce fotbalista Jari Litmamen, který moc pěkně padá, Jari Kurri a Esa Tikkanen. Poslední dva jmenovaní nastupují ve svých klasických skořápkách na hlavě.
Tikkanen je o nějakých - promintě mi to - 20 až 30 kilo starší, ale hned při prvním střídání pálí golfákem. Na střídačce dlouze oddychuje a až pak si sedne. Soupeře popichuje a když je faulovaný, nejprve smlouvá u rozhodčích dokonce dvě trestná střílení, jedno mu ale stačí.
Esa Tikkanen zakončuje svůj nájezd jako Peter Forsberg na OH v Lillehamru v roce 1994. Klička jednoruč, která se dostala ve Švédsku i na známky. Teď ji vytasil Fin Tikkanen a provokativně si jde plácnout i na střídačku soupeře.
Parta ve žlutém s třemi korunkami na prsou ale ochotně nastavuje rukavice. Všichni se smějí, tady nejde o výsledek.
„Bylo to nádherné, přišlo tolik lidí. Moc jsme si to klukama užili. A jsem opravdu rád,že jsem mohl být součástí takovéhle akce. A myslím, že v tomhle ohledu mohu mluvit za všechny. Jak za nás, tak za naše švédské soupeře."
Janne Niinimaa má pravdu, večer si všichni užívají. Finové nakonec vítězí a stejně jako v roce 1995 si pro repliku poháru pro mistry světa jede Timo Jutila. Tehdy dal ve finále čtvrtý gól, dnes je mu padesát a plná Hartwall arena mu tleská. A pomyslný klobouk dolů dává i Janne Niinimaa.
„Joo, byly to pořád dost dobré výkony, sešlo se tu rozdílné věkové spektrum. Hráči narození v 60. a 70. letech. Těm borcům je padesát a pořád to umí," myslí si Niinimaa
Halou teď zní píseň vítězů od kapely Queen a já stojím s touhle zlatou partou z šampionátu v roce 1995 na ledě. Saku Koivu už na mě nemá čas, musí k finské televizi. U vrat, kudy jezdí rolba, se nacpe přede mě. Pospíchá. Ale ne zas tolik.
Volání dětí Saku Koivu vyslyší, zastaví se a tomu nejmenšímu dává hokejku. Pak si sedne vedle mě a sundavá si brusle. A já se přistihnu, že se culím možná ještě víc než ten malý prcek, co dostal cenný suvenýr od finské hvězdy.
