K pardubickému stadionu budu mít vždy výjimečný vztah, ví gólman Hašek
Dominik Hašek. Pro mnohé případ hokejisty, kterému ani věk neubral chuť něco dokázat. V sedmačtyřiceti letech to znovu dokazuje. Olympijský vítěz z Nagana se ponořil do tréninku a věří, že si ještě zachytá NHL.
Slavný Dominátor poznal stovky hokejových hal. Jedna však ční nade všemi. Viděla jeho první krůčky a dnes se do ní vrací. Řeč je o pardubické ČEZ Aréně. „Ta hala se trochu změnila, ale ten základ zůstal stejný. Postavím se do branky a pořád se cítím, jako by mi bylo těch šest let,“ vzpomíná Dominik Hašek.
„Prožil jsem tam největší kus životal. Člověk k tomu vždycky bude mít výjimečný vztah,“ říká Hašek. Kabina „áčka“ se ale změnila. Je v ní mnohem více místa. „Je tam místo pro rehabilitaci. Tam kde kdysi bylo 'áčko,' tak myslím, že je dnes dorost nebo junioři.“
Do kabiny se pochopitelně musí přicházet včas. To si sedmačtyřicetiletý gólman uvědomí už doma, když vstává. Těší se na atmosféru před tréninkem a každodenní rituály.
„Člověk si doma nemusí dělat snídani. Přijdu sem a tady už jsou připraveny housky, džem a čaj. Když jsem začínal, tak tady nic takového nebylo. Samozřejmě si to hráči platí ze svého z pokut, ale je to příjemné přijít do kabiny a dát si tu dobrou snídani,“ vysvětluje slavný hokejový brankář.
V případě Dominika Haška člověka jen těžko napadá možnost, za co by vlastně právě on měl pokuty platit. Nenechte se mýlit. „Pokuta přijde za cokoli. Stačí fotka v novinách, a že se raduje z gólu nebo má sklopenou hlavu, že ho dostal. To je za 200 korun automaticky. Z něčeho se ty snídaně musí platit,“ upřesňuje Hašek.
Každý kontakt se sdělovacími prostředky tak hokejisty něco stojí. Obliba novinářů proto, s trochou nadsázky, u hráčů klesá. Pohoda končí v okamžiku, kdy je čas začít s tréninkem. Pravdou je, že s přibývajícím věkem potřebují hokejisti jiný čas na to, než se dostanou do výstroje.
„Byl jsem zvyklý chodit čtvrt hodiny před tréninkem do kabiny, rychle to na sebe naházet a jít na led. Pak v Americe jsme chodili trochu dřív a teď v poslední době přijdu i hodinu před tréninkem. Přeci jen je rozcvička u staršího těla důležitá.“
Úprava ledu není nic příjemného
Délka jednotlivých tréninků je pochopitelně různá. K nejhorším patří ty dělené. V malé pardubické hale bývá chladno a pokud máte v propocené výstroji čekat patnáct minut na úpravu ledu, není to vůbec příjemné.
„Nemám to rád. Chtěl jsem s klukama zůstat déle na ledě, ale člověk je 45 minut na tréninku, pak 15 minut sedí propocený a pak se mi zdálo, že mě lehce píchlo v zádech. Ta jsem to raději nepřeháněl.“
„Po tréninku mi nikdo s kluků žádnou výstroj neuklízí, ale naštěstí jsou tady maséři, kteří se starají o výzbroj, kteří mi s ní pomůžou,“ líčí závěr svého pobytu v kabině úřadujících českých šampiónů Dominik Hašek.
